Sanguivale – Říše věčné noci a krvavého pouta

Sanguivale – Říše věčné noci a krvavého pouta

Sanguivale je země, kde nikdy nezapadá slunce, a krajina je zahalena do věčné noci. Černé nebe je poseto tisíci stříbrnými hvězdami, které osvěcují krajinu pouze slabým, studeným světlem, které se odráží od temné země. Rudý měsíc, jenž visí vysoko nad touto zemí, vrhá na krajinu krvavou záři, která se mísí s tmavými mraky. Rudé mraky se pomalu pohybují po nebi jako přízraky dávné minulosti, zatímco rudá mlha halí celé údolí a lesy do tajemného, hustého oparu. Každý krok na této zemi je v tichosti, s jediným zvukem šelestu ztracených vzpomínek.

Krajina Sanguivale je divoká a nedotčená. Černé hory se tyčí nad krajinou jako věční strážci, jejich vrcholy mizí v husté mlze, kterou nelze nikdy prodrat. Údolí a řeky jsou plné temnoty, jejich vody jsou temné, a když se do nich díváte, zdá se, že odrážejí nejen noc, ale i neodhalené tajemství krvavé minulosti. Lesy jsou temné a staré, jejich stromy mají černou kůru a rudé listí, jakoby každý jejich pohyb byl nasycený magií, která je spojila s věčnými stíny. V těchto lesích hrůza a krása existují bok po boku, kde zvířata i stvoření chodí jen ve chvílích, kdy měsíc dosahuje svého vrcholu.

Lukanthi a Lunatari – Dva národy jedné krve

V Sanguivale přebývají dvě odlišné, ale vzájemně propojené bytosti, jejichž osudy jsou propleteny krví a věčnou nocí:

• Lukanthi – Krví poutaní mistři magie, temní aristokraté, kteří ovládají tuto říši. Jsou to bytosti, které nejsou upíry, ale jejich krev je silná a plná magie. Lukanthi jsou tajemní a vysoce vzdělaní, jejich moudrost a síla pramení z prastarých rituálů, které si pečlivě střeží. Nosí dlouhé černé pláště, ozdobené rudými symboly a stříbrnými vyšívanými hvězdami, které na nich jemně září ve tmě, jako připomínka jejich spojení s nebesy. Jsou mistry magie krve a stínů, jejich přítomnost je tichá, ale vždy okouzlující a děsivá.

• Lunatari – Noční dědicové, děti Krvavého Měsíce, jejichž síla je přímo spojená s lunárními cykly. Lunatari jsou divocí, nezkrotní a instinktivní, jejich těla se mění a zesilují s každým úplňkem. Jejich oči žhnou rudou barvou, která odráží sílu měsíce. Jako děti Krvavého Měsíce jsou jejich duše spojené s magií noci. Svým vzhledem a chováním se od Lukanthi liší – jsou rychlí a nebezpeční a často se pohybují v lesích a temných místech, kde temnota a lunární kouzla ožívají.

Vztah mezi Sanguivale a Obsidiayue

Říše Obsidiayue, domov starobylých upírů, se nachází na hranicích Sanguivale. Tyto dvě říše mají silné pouto, plné respektu a vzájemné úcty. Spojuje je nejen temná magie a krvavé rituály, ale i dlouhá historie vzájemných dohod, které sahají hluboko do minulosti.

Zatímco Sanguivale je vášnivá, poháněná lunární magií a krevními přísahami, Obsidiayue je chladná a rigidní, ovládaná starobylými rodovými tradicemi a hierarchiemi, které drží jejich vládu pevně v rukou. Mezi těmito říšemi je rovnováha, která je vzácná a křehká, udržovaná vzájemným respektem a starými dohodami, které nikdy nemohou být porušeny.

I když se tyto říše liší ve své magii a moci, nikdy mezi nimi nepadají otevřené konflikty. Sanguivale a Obsidiayue žijí v symbióze, každý s vlastními tajemstvími a pravidly, ale zároveň uznávající hodnotu a moc té druhé. Tento vztah je pečlivě chráněn, protože kdyby byl narušen, mohlo by to znamenat pád obou říší.

Říše, kde noc nikdy nekončí

Sanguivale je říše, kde rudý měsíc nikdy nezapadá, stříbrné hvězdy osvětlují temné cesty a země je naplněná věčným soumrakem. Tato země je místem, kde krvavá magie a lunární síla vládnou všemu, a kde tma je jakýmkoliv cestovatelem vnímána jako spojenec, ale i nepřítel, jenž nikdy neodpouští neopatrnost.

Hrad Lukantharea

Hrad Lukantharea se tyčí nad rozervanou krajinou jako stín zapomenuté éry. Jeho věže se ztrácejí v temnotě nekonečné noci, kde nebe plane rudým měsícem, jehož světlo rozlévá krvavé odlesky po černých mramorových zdech. Stříbrné hvězdy poblikávají na obloze, jako by sledovaly osud těch, kdo se odváží přiblížit.

Rozlehlé zdi hradu jsou zdobené gotickými ornamenty a groteskními chrliči, jejichž vyceněné tesáky se lesknou v rudé mlze, která se líně plazí po zčernalých nádvořích. Okenní vitráže zobrazují příběhy dávno mrtvých králů, jejichž krvavá minulost je vepsána do každého kouta této ponuré pevnosti.

Vstupní brána je mohutná, vytesaná z černého železa, a její oblouk je zdoben trnovými reliéfy, jako by chránil tajemství skrytá uvnitř. Vnitřní nádvoří je vydlážděno leštěným obsidiánem, který odráží rudé záblesky z nebe. Uvnitř hradu se vinou nekonečné chodby, jejichž temná zákoutí pohlcují světlo mihotavých svící, a masivní lustry z černého kovu vrhají podivné, tajuplné stíny.

Každá místnost dýchá gotickou elegancí – těžké sametové závěsy v hlubokých odstínech karmínu, ebenové sloupy s vyřezávanými reliéfy andělů a démonů, kamenné krby, v nichž plameny nehoří z ohně, ale z neznámé, chladné rudé záře. Tohle místo není jen domovem, ale labyrintem přízraků minulosti, kde šeptané vzpomínky visí ve vzduchu jako stíny nikdy nekončící noci.

Hrad Sanluthe

Hrad Sanluthe se tyčí jako ponurá silueta proti obloze, která připomíná rozervané peklo – černočerné nebe protínají rudé mraky, mezi nimiž září krvavě rudý měsíc jako zlověstné oko. Jemný třpyt stříbrných hvězd se mísí s temnotou, ale jejich světlo působí spíše jako chladná ozvěna dávno zapomenutých věků než jako naděje.

Mohutné černé věže hradu se ostře rýsují proti nebi, jejich gotické oblouky a zdobené fiály vrhají podivně pokroucené stíny na popraskané nádvoří. Stěny z černého kamene, zdobené složitými reliéfy vyprávějícími příběhy dávných kleteb a tragických osudů, vypadají jako polapené v nekonečné noci.

Rudá mlha se plazí podél základů hradu, stéká po schodech a vkrádá se do rozbitých okenních vitráží, barvíce interiér do přízračného karmínového odstínu. Vzduch je chladný, nesoucí v sobě tíhu zapomenutých šepotů a slanou vůni deště, který však nikdy nedopadne na zem.

Hrad Sanluthe není jen obyčejná pevnost – je to místo, kde se temnota prolíná s elegancí, kde gotická majestátnost tančí s viktoriánským dekadentním kouzlem, a kde čas přestává mít význam pod rudou září umírajícího nebe.

Sídlo Lunarela

Sídlo Lunarela se tyčí jako ponurá a majestátní pevnost uprostřed krajiny zahalené v nekonečné temnotě. Jeho černé kamenné zdi, zdobené gotickými ornamenty a groteskními chrliči, se ostře rýsují proti obloze, která je věčně zahalená v temnotě. Nad sídlem září rudý měsíc, jehož krvavé světlo se odráží na oblacích, zbarvených do karmínových odstínů, jako by byly nasáklé samotnou podstatou noci.

Červená mlha se pomalu převaluje nad zemí jako zlověstný přízrak, obtékajíc spletité cesty vedoucí k hlavní bráně. Stříbrné hvězdy, jako studené diamanty, prořezávají černou oblohu, dodávajíce scenérii nadpozemský třpyt, jenž kontrastuje s mrazivou atmosférou sídla.

Samotná stavba působí jako ztělesnění temné elegance – vysoké oblouky, zdobené vitrážemi s gotickými vzory, vrhají do interiéru slabé odlesky rudého světla. Vysoké věže, jejichž špičky se ztrácejí v nebi, vypadají jako dotýkající se jiných světů. Dlouhé balkóny s kovanými zábradlími se táhnou podél zdí, nabízejíce pohled na rozlehlé nádvoří zahalené v mlze a tajemství.

Každý kámen této stavby šeptá příběhy minulosti, každé zákoutí ukrývá stíny, které se zdají být živé. Lunarelovo sídlo není pouhým domovem – je to gotická pevnost, kde noc nikdy nekončí a kde rudý měsíc nikdy neuhasíná.

Sídlo Mentera 

Sídlo Mentera se nachází uprostřed hlubokého, neproniknutelného lesa, kde se žádné denní světlo nikdy nedotkne země. Mohutné stromy s černými kmeny se tyčí vysoko do nebes, jejich větve se proplétají jako kostnaté prsty a tvoří neprostupnou klenbu. Listy těchto stromů jsou stříbrné, chladně odrážejí matné světlo rudého měsíce a v lehkém vánku šumí jako šeptající hlasy dávno zapomenutých duší.

Pod těmito stromy se rozprostírá lesní mlha, rudá a hustá, plazící se po zemi jako živoucí přízrak. Kořeny stromů vyrůstají z půdy jako zčernalé spáry, které svírají rozpraskané náhrobní kameny a rozpadlé sochy neznámých bytostí. Cestičky vedoucí k sídlu jsou téměř neviditelné, ztracené pod kobercem stříbrného listí a popela, který sem přináší neznámý vítr.

V dálce mezi stromy prosvítají gotické věže sídla Mentera, jejich siluety se odrážejí v mlze jako stíny jiného světa. Občas se mezi stromy mihnou temné postavy – možná jen iluze, možná něco víc. Zde není nic jisté, pouze to, že kdokoliv překročí hranice tohoto lesa, už nikdy nebude stejný.

Lunacrypt – Hlavní město věčné noci

Lunacrypt se tyčí jako gotická metropole zahalená v nekonečné temnotě, kde rudý měsíc vrhá na ulice krvavé světlo, zatímco stříbrné hvězdy pulzují na černé obloze. Nad městem se vznáší těžká rudá mlha, která občas vytváří přízraky a stíny, jejichž skutečná podstata zůstává neznámá.

Hlavní ulice jsou vydlážděné černým mramorem, jehož olejový lesk odráží světlo měsíce i mihotavé lampy, v nichž hoří stříbrný chladný oheň. Budovy Lunacryptu jsou vysoké, s špičatými věžemi, zdobenými chrliči a reliéfy dávných příběhů.

Nejvyšší stavbou je Obsidianová katedrála, jejíž nekonečně vysoké věže se ztrácí v mlze. Vitrážová okna jsou z krvavě rudého skla, a když přes ně prochází světlo, vrhají na ulice děsivé přízraky a zvláštní symboly. Z katedrály se v noci ozývá hluboký chorál, který slyší pouze ti, jejichž srdce jsou pohlcena temnotou.

Na náměstích stojí kamenné sochy neznámých bohů, jejichž rysy jsou časem setřené a skryté pod závojem popela. V některých uličkách se občas ozývá kroky, přestože tam nikdo není.

Grimwald – Město mrtvých zvonů

Grimwald je město, kde čas neplyne tak, jak by měl. Jeho hřbitovy a mauzolea stojí v řadách jako němí svědci dávno zapomenutých příběhů. Mlžný opar se zde neustále vznáší nad zčernalými kamennými ulicemi, a jen někdy odhaluje staré kříže a popraskané náhrobky, na nichž jména postupně mizí.

Městu dominuje Černý zvon, obrovská věž, která zvoní pouze o půlnoci a při příchodu něčeho neznámého. Jeho hlas třese samotnou zemí, jako by oznamoval přítomnost duchů.

Domy v Grimwaldu mají těžké dřevěné dveře s železnými kovanými ornamenty, ale málokteré z nich se kdy otevírají. Ulice jsou opuštěné, ale občas se v oknech mihnou stíny, jakoby se někdo díval ven.

Ashenmoore – Město popela a ztracených plamenů

Ashenmoore leží na původním místě města, které kdysi pohltil velký požár. Nyní je pokryto vrstvou jemného popela, který se při každém kroku zvedá a tančí v rudém světle měsíce.

V centru města se tyčí Rozpadlá věž, která byla kdysi sídelním místem alchymistů, ale dnes z ní zůstaly jen popálené zdi, na kterých se občas objeví rudé symboly.

Staré lucerny podél ulic občas zhasínají a znovu se rozsvěcují samy od sebe, jakoby tu stále přetrvávala neznámá síla. Když se noc prohloubí, v ruinách se ozývá šepot, jehož slova nikdo nedokáže pochopit.

Noctenbrige – Město mostů mezi světy

Noctenbrige leží nad hlubokými propastmi, kde dlouhé kamenné mosty spojují jednotlivé části města. Některé mosty vedou do černé mlhy a nikdy nekončí, říká se, že jsou branami do jiných světů.

Město je známé svou tajemnou hudbou, která se nese mezi věžemi. Nikdo však neví, odkud pochází. Stříbrné zvonky zavěšené na mostech jemně cinkají ve větru, ale někdy se rozezní samy od sebe, oznamujíce přítomnost neviditelných poutníků.

Domy jsou úzké a vysoké, jejich okna září slabým fialovým světlem. V některých z nich se občas mihlne silueta, která tam předtím nebyla.

Veloria – Přístav zapomenutých duší

Veloria leží na břehu temného moře, jehož vody nikdy neodráží nebe ani hvězdy. Hladina je nekonečně klidná, ale občas se z hlubin ozve vzdálený nářek, který se rozléhá po přístavu.

Molům dominují staré dřevěné lodě, jejichž plachty jsou roztrhané, přesto nikdy neplují pryč. Nikdo neví, kdo je přivezl.

V centru města stojí Socha němého poutníka, jehož oči hledí do prázdného horizontu, jako by čekal na něco, co nikdy nepřijde.

Město je pokryté jemnou vrstvou stříbrného mechu, který roste pouze zde. Říká se, že kdokoli se ho dotkne, slyší hlasy z druhé strany moře.

Silentshoor – Město mlčících věží u lesa Silntea

Silentshoor je město naprostého ticha. I vítr zde nepřináší žádný zvuk, ptáci zde nezpívají, a když zde člověk vykřikne, jeho hlas se v okamžiku utopí v mlčení.

Budovy jsou štíhlé a temné, s vysokými gotickými věžemi, jejichž okna jsou slepá, jakoby se dívala do jiného světa. Většina domů nemá dveře, jen temné průchody, které vedou neznámo kam.

Na okraji města leží les Silntea, kde rostou černé stromy se stříbrnými listy. Ve větru tyto listy zvláštně třpytí, ale nikdy nevydávají jediný zvuk.

Říká se, že pokud někdo vejde do lesa a podívá se do korun stromů, jeho duše může být pohlcena mlčením navždy.

V srdci lesa leží Jezero bez odrazu, jehož voda nezrcadlí nic, co se nad ním nakloní. Kdo se do něj podívá, může spatřit něco, co nikdy neměl vidět.

Les Silntea – Les stříbrných listů

Nad Lesem Silntea se rozprostírá nekonečné černé nebe, hlubší než nejtemnější noc, poseté stříbrnými hvězdami, které září jako ostré úlomky světla ve tmě. Mezi nimi se pomalu pohybují těžké rudé mraky, které vypadají jako rozlitá krev na temném plátně oblohy. Uprostřed toho všeho visí rudý měsíc, velký a jasný jako rozžhavené oko sledující z výšky tichý svět pod sebou. Jeho světlo vrhá na krajinu zvláštní rudý odstín, který se mísí se studeným stříbrem lesa a vytváří děsivě krásnou atmosféru.

Lesní koruny, tvořené stříbrnými listy, odrážejí světlo měsíce a hvězd, takže se zdají téměř zářící. Když se jimi prožene vítr, jejich stříbrný třpyt se mísí s rudým odleskem nebe, jako kdyby samotný les hořel neslyšným plamenem. Stromy s černými kmeny se tyčí vysoko, jejich siluety se zdají být nekonečné a splývají s temnotou nad nimi.

Po lese se vine rudá mlha, která se plazí při zemi a občas stoupá až ke korunám stromů. Pohybuje se pomalu, téměř vědomě, jako by měla vlastní vůli. Když se člověk přiblíží, mlha se zdá chladná, ale zároveň v ní pulzuje jakási skrytá energie – neklidná, varující, možná i hladová.

Půda lesa je pokrytá černým mechem a jemným stříbrným prachem, který zůstává po listech, jež se rozpadly, když dopadly na zem. Potoky a jezírka rozeseté po lese zrcadlí rudé nebe, jejich hladiny vypadají jako tekutý karmín, ale když se člověk podívá blíž, uvidí ve vodě mihotavé stříbrné odlesky, jako by pod povrchem pluly hvězdy.

Celý les působí mystickým dojmem – je to místo nádherné a děsivé zároveň, kde se světlo a temnota spojují v dokonalé rovnováze. V jeho tichu je slyšet jen šeptání větru, vzdálené praskání větví a nejasné zvuky z hlubin mlhy, které možná nepatří jen přírodě...

Stezka Rudé řeky

Stezka Rudé řeky je hrůzu nahánějící portál mezi říší Sanguivale a říší upírů Obsidiayue. Klene se nad ní temné, rozervané nebe protkané černými blesky, které tiše praskají a osvětlují okolní krajinu zlověstným, prchavým svitem.

Stezka je tvořena černými skálami, hladkými a lesklými jako obsidián, přesto ostrými jako čepel. Každý krok po ní zní jako šepot dávno ztracených duší, které tu možná kdysi putovaly. Podél stezky teče krvavá řeka, jejíž voda je hustá a sytě rudá, jako by v ní kolovaly nespočetné životy pohlcené temnotou.

Vzduch je nasycen železitým aroma krve a jemným ozvěnám neznámých hlasů, které šeptají z hlubin řeky. Ticho narušuje jen občasné zavytí větru, který se plíží mezi skalami jako neviditelný predátor. Každý, kdo vkročí na tuto stezku, cítí, jak se hranice mezi světy stírá—jako by každý další krok vedl hlouběji do zapomnění.

Les Aragnos – Les kostí

V samotném srdci temné země se rozkládá Les Aragnos, místo, kde se čas zastavil a smrt se propletla s podstatou samotné půdy. Nad tímto prokletým územím se vznáší nebe v odstínech černé, rudé a temně fialové, jako by z něj odkapávala krev zapomenutých bohů. Vzduch je těžký, nasycený vůní rozkladu a staré magie, a mlha – rudá, fialová a bílá – se převaluje po zemi jako duchové, kteří nikdy nenašli klid.

Stromy zde nejsou obyčejné. Jejich pokroucené, černé kmeny se zdvihají k obloze jako kostnaté prsty mrtvých, jejich kůra je popraskaná a drsná jako staré hrobové kameny. Namísto listí nesou větve podivné, křehké bílé plátky, které se ve větru chvějí a vydávají zvuk podobný tichému šeptání duší. Když se mlha rozestoupí, odhalí pod jejich kořeny cosi horšího než stíny – kosti, stovky, tisíce kostí, zasazené do země, jako by ji tvořily. Lebky, žebra, páteře propletené s kořeny stromů, zbytky těch, kteří se odvážili příliš hluboko.

Žádná tráva zde neroste, žádný mech neuklidňuje nehostinnou půdu – jen prach, popel a drobné úlomky smrti. Každý krok rozdrtí křehké pozůstatky minulých poutníků, a někdy, pokud se někdo zastaví dostatečně dlouho, může cítit, jak ho cosi neviditelného sleduje. Z hlubin lesa se ozývají kroky, tiché, nenápadné, ale stále blížící se. Někdy přijde náhlý závan chladného vzduchu – a někdy se objeví i něco víc.

Říká se, že Les Aragnos není jen místem smrti, ale také bránou. Na jeho nejhlubším místě, kde se mlha rozestupuje v podivných spirálách, se otevírá skrytá hranice mezi tímto světem a říší Fatumveil, královstvím duchů. Ti, kdo se sem dostanou, mohou spatřit stíny pohybující se mezi stromy, slyšet tiché hlasy, cítit doteky, které nikdy nepatřily živým. Pokud někdo překročí hranici, už se nikdy nevrátí – stane se součástí lesa, jeho hlas se smísí s šepoty a jeho kosti se přidají k nekonečnému poli smrti pod nohama poutníků.

Jezero šupin

Na první pohled vypadá Jezero šupin jako obyčejná vodní plocha zahalená mlhou, avšak každý, kdo se k němu přiblíží, pocítí tíživou přítomnost dávné magie. Hladina, temná jako obsidián, se třpytí odlesky rudých, modrých, bílých a béžových dračích šupin, které se zdají být jakoby uvězněné mezi dvěma světy—Sanguivale a Drakarií.

Jezero je portálem, jehož aktivace nastává pouze za zvláštních podmínek. Když noc dosáhne svého nejhlubšího temna a mlha se stáhne zpět do stínů, hladina se rozvlní, odrazy dračích šupin se rozzáří a uprostřed vody se otevře brána. V tu chvíli se černé vlny rozestoupí a odhalí oslnivý průchod—stříbřitě modré víření energie, skrze něž lze spatřit vzdálené obrysy Drakarie, říše draků.

Kolem jezera se nacházejí ruiny dávného kamenného oblouku, kdysi sloužícího jako fyzický rám portálu, nyní pokrytého temnými lišejníky a symboly zaniklého jazyka. Pokroucené vrby se sklánějí nad hladinu, jejich listí připomínající dračí blány šepotá ve větru zapomenuté příběhy.

Legendy praví, že ti, kdo se pokusí vstoupit do jezera bez svolení, budou vtaženi do jeho hlubin a jejich duše zůstanou uvězněné mezi světy. Jen ti, kteří znají správná slova nebo vlastní dračí krev, mohou bezpečně projít portálem a vstoupit do Drakarie—království, kde v oblacích krouží nesmrtelní strážci a vzduch je prosycen vůní magie a spálené země.

Jeskyně rudých růží

Jeskyně rudých růží je tajemným a ponurým portálem mezi Sanguivale, říší temných aristokratů, a hmotnou říší Nysvallis, která se noří do goticko-viktoriánské atmosféry.

Vchod do jeskyně se nachází hluboko v zapomenutém lese, kde bledé, pokroucené stromy natahují své větve jako kostnaté prsty k nebi zahalenému v mlhavém soumraku. Mezi nimi se vine úzká, zarostlá stezka, vedoucí k masivnímu oblouku z černého kamene, pokrytému rudými růžemi s trny tak ostrými, že by mohly rozříznout i samotný stín.

Vnitřek jeskyně připomíná zrcadlo dvou světů – chladné kapky vody odkapávají ze stropu a rozlévají se po lesklých černých skalách, zatímco rudé květy, vyživované neznámou silou, rozkvétají přímo z kamenů. Stěny jsou pokryté jemnými pavučinami, v nichž se třpytí kapky krve místo rosy.

V srdci jeskyně se nachází Portál – gotická kamenná brána s vytesanými reliéfy růží a stínových postav. Samotný průchod pulzuje slabým karmínovým světlem, jako by dýchal. Když se někdo přiblíží, rudé růže na bráně začnou uvadat a černé trhliny se rozšíří po jejím povrchu, než se otevře průchod do temné elegance Sanguivale.

Ticho v jeskyni narušuje jen šeptání neviditelných hlasů, jejichž slova se rozplývají ve vlhkém vzduchu. Jeskyně rudých růží je nejen místem přechodu, ale i strážcem tajemství mezi dvěma světy – tím, kdo se odváží vstoupit, nemusí být dovoleno se vrátit.

Bažina Krvavých Hvězd

Bažina Krvavých Hvězd je místem, kde světlo ztratilo svůj význam a temnota dýchá vlastním životem. Obloha je nekonečná černá propast, ve které se třpytí tisíce rudých hvězd, jejichž mdlý svit se odráží na hladině stojatých, mastně lesklých vod. Vzduch je těžký, prodchnutý vůní vlhké země, rozkladu a dávno zvadlých květů, které nikdy neopadly.

Země je měkká, nasáklá něčím hustým a temným, co se lepí na boty jako stará, zaschlá krev. Pokroucené stromy s popraskanou kůrou se tyčí nad bažinou jako němí svědkové, jejich větve se proplétají jako chapadla, zahalené v cárech mlhy. Z těch nejvyšších visí staré řetězy a cáry potrhaných závojů, které se při sebemenším pohybu vzduchu chvějí jako přízraky.

Na hladině plavou zčernalé lekníny s karmínovými květy, jejichž okvětní lístky připomínají sraženou krev. Viktoriánské lucerny, pokryté rzí a mechem, visí na křivých kovových stojanech, odkapávají tmavou tekutinou a vrhají slabé, rudé záblesky, jako by jejich světlo vycházel spíše ze vzpomínek než z ohně.

Uprostřed bažiny se tyčí polorozpadlý gotický oblouk, jeho povrch pokrytý trnitými révami, které v sobě nesou cosi živého. Otevře se jen těm, kteří jsou ochotni zaplatit neznámou cenu. Hladina vody se chvěje, odráží nejen hvězdy, ale i obrazy jiných světů, postavy, které zde nemají být, a oči, které sledují každého, kdo se odváží nahlédnout příliš hluboko.

V tomto místě neexistuje čas. Bažina Krvavých Hvězd je portálem mezi světy, ale není jisté, zda cesta skrz něj vede zpět.