Obsidiayue – Říše krvavé věčnosti
Ticho zde není prázdnotou, ale šepotem mrtvých.
V této říši, kde noc nikdy neskončí, se nebe třese pod tíhou krvavé oblohy, rozpárané černým měsícem, který září chladným, beztělesným světlem. Černé hvězdy planou na tomto nebi jako spálené oči bohů, kteří kdysi shlíželi na tento svět, ale dávno se odvrátili. Jejich světlo nevede k naději – jen k hlubší temnotě, k věčné noci, která nikdy neodpouští.
Pod touto oblohou se rozprostírá nekonečné moře krve. Jeho rudé vlny se líně převalují, pomalé jako dech umírajícího, jeho vůně je těžká, železitá, pronikající do plic jako šeptaná kletba. Z jeho hlubin vyvěrají řeky krve, které se proplétají černou krajinou jako žíly tohoto umírajícího světa. Jejich tok je klidný, ale nikdy neutichající – věčný tok zmaru, který nemá počátek ani konec. A tam, kde se tyto řeky propadají do temných hlubin, vodopády pukají z útesů jako trhliny v samotném bytí, rozstřikující rudé kapky na skály, které nikdy nepohltí nic jiného než krev.
Na těchto skálách, ostrých jako zlomené dýky, se tyčí paláce z černého obsidiánu, jejich věže připomínají kostelní zvony, které nikdy nezazní, a jejich gotická architektura se zvedá k nebi, jako kdyby se snažila prorazit těžkou oponu věčnosti. Tenká okna, orámovaná mramorovými tesáky, září temným světlem – světlem, které nepochází z ohně, ale z něčeho hlubšího, ze stínů, které se nikdy nepřestanou hýbat. Kolem těchto sídel se kroutí krvavé révy, jejichž trny nejsou jen ostré, ale žíznivé, a které svými dlouhými šlahouny objímají stěny jako hroby milenců, kteří se nikdy neodloučí.
Obsidia, srdce říše, je město tichých kroků a zamlklých úsměvů. Uličky z černého mramoru vedou mezi viktoriánskými lampami, jejichž světlo je bledé jako smrt sama. Po těchto cestách kráčejí postavy v dlouhých kabátech a šatech, jejich bělostná pleť kontrastuje s rudým třpytem jejich očí. Z dálky se nese zvuk vran a havranů, jejichž křídla se třpytí jako popel vyhaslých hvězd. A nad hlavami těch, kteří zde bloudí, se nesou netopýři s rudými zorničkami, jejich tichý let je posledním výdechem mrtvých, kteří se nechtějí nechat zapomenout.
Ale tam, kde končí město, kde se stíny prodlužují a světlo umírá, se rozprostírají nekonečné hřbitovy Obsidiayue. Zde hroby nejsou jen místem odpočinku – jsou věčnými vězeními, jejich mramorové desky popsané jmény, která nikdo nevysloví, aby je neprobudil. Mezi nimi se tyčí sochy andělů bez očí, jejich ruce natažené v prosbě, která nikdy nebude vyslyšena. A tam, kde se vítr ztrácí ve vlastních ozvěnách, mezi náhrobky se vznášejí červené lampiony s černým plamenem. Jejich rudé hedvábí se pohupuje ve větru, ale jejich plameny se nikdy netřesou – hoří jako hladové duše, které nikdy nenajdou klid.
Tento hřbitov není jen místem mrtvých – je zrcadlem minulosti, které nikdy nepraskne, nikdy nevybledne. Každá černá růže, která zde roste, v sobě drží vzpomínku na lásku, která byla ztracena, a každý nádech, který zde padne, je těžký jako polibek smrti.
Obsidiayue tě spoutá – ne řetězy, ale samotnou svou existencí. Je to říše, která tě přijme, ale nikdy tě nepropustí. Každý, kdo sem vstoupí, je navždy její součástí. Každá slza, každá kapka krve, každý šepot v temnotě se stane součástí tohoto věčného, gotického, krvavého snu, který se nikdy nerozplyne.
Palác Veltheos – Sídlo Královny a Krále upírůPalác Veltheos se tyčí v temném srdci říše Obsidiayue, jako majestátní symbol upírské nadvlády. Jeho stěny jsou postavené z černého obsidiánu, rudého cinabaritu a červeného jaspisu, což mu dává krvavě temný lesk, když na něj dopadají slabé odrazy rudé luny. Černé viktoriánské lucerny s rudým světlem a černé lampiony s krvavým zářením osvěcují okolní nádvoří, zatímco rudá tráva roste mezi pokroucenými černými stromy s rudými listy. Fontány z černého obsidiánu, z nichž namísto vody proudí temná krev, stojí mezi černými a rudými růžemi, které omotávají mramorové sochy upířích předků.
Nad celým palácem a říší visí rudá obloha s černými mraky, pod níž vládne věčná noc, osvětlovaná rudou lunou.
Královna a Král Upírů – Aelith a Kadean Faelan
Dvojčata, která vládnou říši Obsidiayue, jsou dokonalým ztělesněním temné elegance. Oba mají havraní černé vlasy, dlouhé téměř po pas, stříbrné oči, černé oční linky a černé rty. Nosí pouze černé gothic viktoriánské oblečení, bohatě zdobené stříbrnými ornamenty, temnými krajkami a těžkými sametovými plášti.
Jejich láska je absolutní, silnější než jakékoliv pouto, které kdy existovalo. Sdílí manželskou rakev, vyrobenou z černého obsidiánu, s polštáři z rudého sametu, ukrytou v jejich soukromé komnatě.
Aelith má ještě další dva manžely – Rive Cassiaela a Jonasse Williena, kteří jsou jí bezpodmínečně oddaní.
Komnaty Královny a Krále
Hlavní komnata dvojčat je temný svatostánek dekadence. Stěny pokryté černým sametem s vyšívanými stříbrnými vzory, masivní černý lustr s rudými svíčkami a černé baldachýnové závěsy splývající z vysokých stropů. Jejich hlavní postel je černá manželská rakev, lemovaná rudým sametem a stříbrnými rytinami.
V této místnosti se nachází první BDSM mučírna, určená pouze pro ně dva. Řetězy, sametová pouta, kožené biče, černé hedvábné závěsy ukrývající tajné zákoutí plné temných potěšení.
Vedlejší místnost slouží jako druhá BDSM mučírna, kde se odehrávají společné hrátky všech čtyř manželů. Zde jsou sametová lůžka, křesla s pouty, jemné i hrubé nástroje rozkoše, vše v černé a rudé barvě.
Velké Sály a Středověké Mučírny
Sál na hostiny, plesy a bály je největší místností paláce Veltheos. Stěny pokrývají černé gobelíny se stříbrnými ornamenty, strop zdobí obrovský lustr s tisíci rudými svícemi. Na pódiu stojí klavír, housle, erhu, flétny a další nástroje, připravené k doprovodu temných melodií, které se nesou sálem během každého plesu.
Stáje Pekelných Koní a Královský Kočár
V rozsáhlých stájích stojí čtyři pekelný černý hřebci. Dva patří dvojčatům – mají rudé oči a dva s ohnivýma očima patří Rive Cassiaelovi a Jonasse Willienovi.
Pro cestování je určen černý a rudý kočár, větší než ostatní, tažený všemi čtyřmi pekelnými oři, určený pro královnu a její tři manžely. A menší čistě černý kočár je určen pouze pro dvojčata, královnu a krále.
Síň Předků – Posvátné Místo
Toto je palác Veltheos, srdce říše Obsidiayue, místo věčné noci, vášně, dekadence a temné vlády Královny a Krále Upírů.
Zahrady paláce jsou nádherné i děsivé. Rudé lotosy se vznášejí na hladině krvavých jezírek, jejich okvětní lístky se otevírají ve světle lunární záře. Rudé lilie vyrůstají z půdy pokryté tmavým pískem, který se při každém kroku rozvíří jako popel mrtvých. Černé, pokroucené stromy se svými pahýlovitými větvemi vrhají děsivé stíny na kamenné cesty, zatímco slabý vítr roznáší vůni zvadlých květin a železitou stopu krve.
Masivní brány paláce, vyřezávané z černého dřeva a obité stříbrnými ornamenty, jsou střeženy mlčenlivými postavami v karmínových róbách. Jejich bledé tváře jsou nehybné jako sochy, pohledy prázdné, a přesto vševědoucí. Uvnitř paláce se rozprostírají nekonečné sály, jejichž stropy se ztrácí v temnotě. Lucerny z rudého skla vrhají mihotavé světlo na stěny vykládané temným mahagonem a zdobené zrcadly, v nichž se neodráží žádná živá bytost.
Palác Asgawa je místem, kde se čas zastavil, kde ticho šeptá tajemství mrtvých a kde noc nikdy nekončí.
Architektura sídla je směsí viktoriánské gotiky a čínské historické estetiky. Černé pagody se zakřivenými střechami připomínají spící netopýry, zatímco rudé hedvábné závěsy vlají v neexistujícím větru. Sloupy nesou vyřezávané symboly vran, havranů a křídel, které se zdají ožívat ve stínech mihotavých lampionů. Každý roh sídla je ozdoben lucernami, jejichž světlo se odráží v leštěném obsidiánovém dřevě.
Zahrada temnoty se rozprostírá kolem sídla jako zakázaná oáza. Černé růže se proplétají s rudými liliemi a orchidejemi, jejich květy se lesknou pod bledým rudým měsícem. Uprostřed této noční krásy se rozlévá černé jezírko, jeho hladinu pokrývají rudé lotosy, jejichž okvětní lístky vypadají jako rozlité kapky krve. Pod hladinou se míhají stíny, nikdo však neví, zda patří obyčejným rybám nebo něčemu mnohem staršímu.
Atmosféra sídla je chladná, prostoupená šepoty minulosti. Když ticho přeruší křídla netopýrů, jejich stíny tančí po zdech jako přízraky. Uvnitř sídla vládne tlumené světlo svící a lampionů, jejichž rudá záře maluje na mramorovou podlahu podivné symboly. Vzduch je těžký, vonící kadidlem a temnými květy, zatímco v dáli se ozývá melodie neznámé písně, hrané na strunný nástroj, jehož tóny se nesou nocí jako vzpomínka na ztracený svět.
Toto je sídlo Luthane. Svatyně věčné noci, kde čas neexistuje a rudý měsíc bdí nad osudy těch, kteří se odváží vstoupit.
Sídlo Moranos, upíří říše, se tyčí jako temná perla v nekonečné rudé noci, kde měsíc září krvavým světlem a obloha nikdy nepoznala úsvit. Toto sídlo je kolosálním labyrintem goticko-viktoriánské architektury, smíšené s čínskou historickou elegancí. Každá věž se noří do stínů, korunována ostrými hřebeny a vyřezávanými reliéfy vyprávějícími o pradávných upířích dynastiích.
Předsálí zdobí obrovské černé sloupy obtáčené rudými hedvábnými stuhami, které se jemně vlní i bez větru, jako by nasávaly sílu z okolní temnoty. Dveře z temného dřeva, vykládané stříbrem a krvavým nefritem, nesou symboliku starých upířích rodů.
Uvnitř se rozprostírají chodby z černého mramoru, jejichž podlahy zrcadlí rudé světlo luny jako kaluže nesmrtelné krve. Stěny pokrývají zčernalé hedvábné tapiserie s výjevy z bitev mezi upíří aristokracií a neznámými silami, které kdysi ohrozily jejich nesmrtelnou vládu.
Velký trůnní sál je mistrovským dílem temné elegance – obrovské lustry z černého železa nesou stovky svící, jejichž plameny hoří bledým, modravým světlem. Vysoké obloukové okna jsou vyplněny vitrážemi z krvavě rudého skla, skrze něž proniká jen tlumený svit rudého měsíce.
Každá komnata sídla Moranos má svůj příběh. Knihovna krvavého vědění je plná zakázaných svitků psaných inkoustem ze ztuhlé krve, kde každý list šeptá svá tajemství tomu, kdo se jich dotkne. Síň pohasínajících duší je místem, kde visí černé lucerny obsahující ozvěny těch, kteří se pokusili vzdorovat upířím pánům.
Venku se rozkládají zahrady rudých růží, jejichž trny jsou natolik ostré, že dokážou probodnout i nesmrtelné maso. Všechny cesty vedou k hlavnímu nádvoří, kde z černého kamene vyrůstají křivolaké sochy upířích předků, jejich oči zdánlivě ožívají pod krvavým měsícem.
Moranos je místo, kde smrt není koncem, ale pouze začátkem věčné existence ve stínech.
Hei Xin Zhi Fu – Sídlo Černého Srdce
V samotném srdci říše Obsidiayue, kde rudé nebe plane jako věčné zapadající slunce a měsíc se barví do temně krvavé rudé, se tyčí neochvějná pevnost temnoty – Hei Xin Zhi Fu, Sídlo Černého Srdce.
Celé sídlo je zhotoveno z černého obsidiánu, jehož hladké, lesklé stěny pohlcují světlo a vrhají ostré, neproniknutelné stíny. Nad ním se tyčí střechy z rudého cinabaru, jejichž barva se zdá téměř tekutá, jako by byly natřeny čerstvou krví.
Když pohlédnete vzhůru, místo hvězd vás přivítá rudý měsíc, vrhající tlumenou, krvavou záři na celý kraj. V tomto nebeském světě neexistuje slunce, pouze věčné soumrakové světlo, v němž se sídlo zdá být ještě temnější, ještě strašidelnější.
Zahrady temnoty obklopující sídlo jsou stejně nadpozemské jako samotná pevnost. Krvavá jezírka se lesknou v měsíčním světle jako hladiny rozlitého vína, a na nich se vznášejí černé lotosy, jejichž květy zůstávají otevřené i v nekonečné noci. Podivné sakury s rudými a černými listy se sklánějí nad jezery, jejich větve pokroucené jako ruce duchů natahující se k nebi.
Cesty pokryté rudým pískem se vinou mezi záhony neznámých, děsivě krásných rostlin, zatímco podél nich stojí černé lampiony a lucerny, jejichž slabé namodralé světlo bliká v rytmu neznámého dechu.
V této říši nevládne život, ale věčná noční krása, prosycená temnotou, elegancí a nebezpečím. Hei Xin Zhi Fu nestojí pouze jako symbol moci – je samotným srdcem této děsivé, ale podmanivé říše.
Luntholia je město zahalené v věčném soumraku, kde nikdy nepoznáte denní světlo. Město je postaveno na temných, zvrásněných skálách, které vypadají jako vytesané z dávné historie. Obloha je neustále krvavě rudá, pod níž visí krvavý měsíc, který osvěcuje ulice a dává celému městu podivně zkreslený vzhled.
Gotické stavby, vysoké věže a temné paláce se tyčí nad městem, zatímco ulice jsou široké, ale obklopené temnými zákoutími. Každý dům je ozdoben magickými runami a krvavými ornamenty. Katedrály a chrámy jsou masivní a vytesané z černého kamene, se zlatými rudými vitrážemi, které září v noci, když měsíc je na obloze.
Fontány, které se nacházejí na náměstích, jsou napuštěné krvavou vodou, která pomalu stéká po kamenných plochách a zanechává na zemi rudé stopy. Sochy démonů a upírů se tyčí v různých částech města, jejich rudé oči jakoby neustále sledovaly každého, kdo se odváží do jejich přítomnosti.
Atmosféra Luntholie je těžká a dusivá, vzduch je napuštěný temnou magií, která vyzařuje ze všech koutů. Lidé i upíři, kteří sem přicházejí, se drží ve stínu, a ticho je přerušováno pouze šepoty starých temných rituálů.
2. Nythaem – Město nočního prokletí
Nythaem je město, které se nachází v temném údolí, kde neustálá rudá mlha a černé mraky zakrývají každý kousek oblohy. Zdi města jsou vyrobeny z temného kamene, který je pokrytý magickými symboly, jež se pohybují a mění podle nálady města.
Ulice jsou úzké a zamlžené, zpevněné šedým kamenem, který je místy pokrýván lišejníky. Obrovské gotické stavby s tmavými, severskými prvky vyzařují temné kouzlo, které ovládá celé město. Na každém rohu jsou krvavé sochy, jejichž oči svítí v záři měsíce a stíny jsou zde živé, jakoby se každý kout města neustále měnil.
Fontány, z nichž vytéká krvavá voda, jsou součástí každého náměstí, a jejich voda vypadá jako právý symbol prokletí. Paláce a chrámy jsou obklopeny temnou energií, která se šíří vzduchem a naplňuje celé město strachem a zmatkem.
Nythaem je známý svou vysokou koncentrací magie, která je jakousi hmotnou substancí, jež se vznáší ve vzduchu. Temní upíři a démoni zde praktikují zakázané rituály a každý obyvatel je jakýmsi strašlivým tajemstvím.
3. Zhaelys – Město zakleté noci
Zhaelys je zahaleno v permanentní noci, kde se krvavý měsíc nikdy neukrývá za mraky. Ulice města jsou pokryty černým pískem, který se jemně pohybuje a vznáší ve vzduchu, jako by měl vlastní život.
Stavby jsou z tmavého mramoru, s gotickými prvky, ale s neobvyklým zaměřením na démonické symboly. Hlavní ulice jsou široké a temné, a kolem nich se nacházejí ruinované paláce a zdevastované chrámy, z nichž vyzařují podivné černé kouře.
Sochy démonů a upírů, jejichž oči jsou vytesány z rudého kamene, zdobí celou oblast, zatímco krvavé fontány jsou rozesety po městě a stále vyzařují temnou energii.
Zhaelys je město magického chaosu, kde každý krok může být provázen nebezpečnými rituály a temnými zaklínadly. Je to místo, kde je magie všudypřítomná a každý, kdo do města vstoupí, se musí mít na pozoru před temnými silami, které v něm přebývají.
4. Wexalyth – Město temných paktů
Wexalyth se nachází v temném lese, kde stromy rostou nepřirozeně vysoké a jejich větve jsou křivolaké, jako by se snažily zachytit každého, kdo se odváží procházet tímto místem. Mlha je hustá a rudá, a neustále se pohybuje ve vzduchu, dává městu téměř viditelný život.
Stavby města jsou postaveny z temného kamene, s ostrými liniemi a krvavými výzdobami, které vytvářejí nepokojivý vzhled. Paláce a chrámy jsou vystavěny tak, aby vypadaly nepřístupně, a uvnitř panuje temná atmosféra, která naplňuje každého, kdo vstoupí, pocitem strachu.
Fontány, z nichž vytéká krvavá voda, jsou rozesety po celém městě a zdobí každé náměstí. Magické runy na zdi těchto budov jsou živé, a na jejich povrchu se objevují temné vize a démonické symboly. Wexalyth je město, kde se uzavírají temné paktů mezi upíry a démony, a každý kdo sem přijde, je součástí něčeho temného a nebezpečného.
5. Xaewath – Město temného triumfu
Xaewath je město, kde neustálá temnota se vkrádá do všech koutů. Město je postaveno na skalnatých vyvýšeninách, a krvavý měsíc je vždy jasně viditelný, dává městu podivný vzhled. Ulice jsou široké, ale temné, a stavby jsou masivní a pevné, postavené z temného kamene.
Fontány a jezírka, která jsou napuštěná krvavou vodou, vytvářejí temnou atmosféru, která je zvláštní a děsivá. Sochy upírů a démonů, které se tyčí na každém rohu, mají rudé oči, které stále sledovaly kolemjdoucí.
Xaewath je známý svou magickou energií, která dává městu nepřirozený život. Temní upíři a démoni zde vládnou a všichni, kdo sem vstoupí, musí být připraveni na temné zkoušky, které jsou nevyhnutelné.
6. Funwalle – Město krve a stínů
Fontány a paláce, jejichž stěny se zdobí krvavými ornamenty, vyzařují temnou magii, která obklopuje celé město. Sochy temných bytostí stojí v každé části města, a jejich rudé oči nikdy neustále sledovaly každého návštěvníka.
Město ukryté pod věčně zataženým nebem, kde noc nikdy nekončí. Úzké dlážděné ulice jsou osvětleny rudými lucernami, jejichž světlo se odráží na hladkých černých střechách pavilonů s vyřezávanými okraji. Vzduch je plný tichého šepotu a chladného vánku nesoucího vůni kadidla a železa. Hlavní palác se tyčí jako noční můra ze stínů, jeho zlaté ornamenty mdlým leskem odrážejí mihotavé plameny pochodní. Všude visí těžké karmínové závěsy, jejichž pohyb odhaluje zdobené kamenné sloupy s vyobrazením démonických tvorů.
Obchod s porcelánovými panenkami stojí tiše na břehu Jezera Krvavé Věčnosti, jeho černé dřevěné stěny pohlcují světlo rudých lampionů, které visí podél zdobených trámů a slabě se pohupují v nočním vánku. Černé lucerny se slabým, modravým světlem lemují vchod, vrhajíce dlouhé stíny na staré kamenné schody vedoucí k těžkým, vyřezávaným dveřím, které zdobí složité vzory vran a lotosových květů.
Uvnitř panuje tichá, tajemná atmosféra, ve vzduchu se vznáší slabá vůně kadidla smíšená s aroma starého hedvábí a jemného porcelánu. Stěny jsou vyzdobeny černými policemi, na kterých stojí pečlivě uspořádané panenky v dokonalé symetrii. Červené hedvábné závěsy splývají podél zdobených sloupů a jejich těžké látky tlumí veškeré zvuky, takže prostor působí jako zastavený v čase.
Na policích stojí panenky dvou stylů – jedny v historických čínských róbách, druhé v goticko-viktoriánském šatstvu. Čínské panenky jsou oblečené do nádherně vyšívaných šatů z rudého a zlatého hedvábí, jejich vlasy upravené do složitých účesů zdobených stříbrnými jehlicemi a jadeitovými ozdobami. Jejich porcelánové tváře jsou bledé, s jemnými tahy inkoustu zvýrazňujícími jejich něžné rysy, a jejich oči, temné a lesklé, jako by ukrývaly dávná tajemství.
Vedle nich stojí goticko-viktoriánské panenky v černých, temně modrých a vínových šatech, zdobených krajkami, perlovými detaily a vyšívanými vzory růží a havranů. Jejich korzety a dlouhé rukavice jim dodávají aristokratickou eleganci, zatímco drobné černé klobouky se závoji nebo stříbrné šperky působí, jako by patřily šlechtičnám z jiného světa. Jejich oči, stejně jako u čínských panenek, jsou lesklé a tajemné, jejich pohled zdánlivě pronásleduje každého, kdo se v obchodě zastaví příliš dlouho.
Celý prostor osvětlují rudé lampiony, jejichž tlumené světlo se odráží na hladkém povrchu porcelánu, vrhající podivné, téměř živé odlesky. Když se vítr prožene mezi závěsy, zašustí hedvábí šatů a v tu chvíli se může zdát, že některé panenky nepatrně změnily svůj postoj... nebo že se jejich rty téměř nepostřehnutelně pohnuly.
Noctiswold – Les věčné noci
Noctiswold se nachází hluboko v prokletém lese, jehož starodávné černé stromy se kroutí jako mrtvé paže a jejich krvavě rudé listy nikdy neopadají. Kmeny nesou rytiny starých pečetí, kdysi umístěných sem, aby zabránily temným duchům proniknout ven – nyní však už dávno ztratily svou moc. Ulice jsou dlážděny černým nefritem, na němž světlo rudého měsíce vytváří iluzorní stíny.
Domy ve vesnici mají zakřivené střechy s dřevěnými vyřezávanými chrliči v podobě upírů a lotosů, kteří mají zahánět neklidné duše. Staré pagody se tyčí nad vesnicí jako temní strážci, jejich červené lucerny slabě blikají, i když v nich nikdo nerozsvěcí. Hlavní svatyně Dlouhé noci je už dávno opuštěná, ale ve chvílích, kdy rudý měsíc dosáhne vrcholu, se na jejím prahu objevují černé siluety, které se modlí ke starým bohům zapomenuté krve.
Místní legenda
Říká se, že kdysi existoval upírský císař, který se zde pokusil vybudovat město věčného života, ale místo toho ho prokleli bohové a nechali ho zmizet ve stínech lesa. Nyní tu duchové jeho poddaných šeptají jména těch, kteří se odváží vstoupit, a čekají na svou příležitost znovu vstát.
Les, jehož stromy jsou pokřivené a jejich listy mají rudou barvu, jako by byly nasáklé krví. Půda voní železem a v nočním vzduchu se vznáší slabá mlha, která vypadá jako stíny pohybující se mezi stromy. Ticho zde působí tíživě a každý krok po ztrouchnivělých větvích zní hlasitěji, než by měl. Říká se, že tyto stromy šeptají a že jejich kořeny pulsují, jako by se krmily tím, co pod nimi hnije.
Welmoun – Řeka žalu
Welmoun je postaven přímo na útesu, kde černá řeka Tianxue – Řeka nebeské krve) pomalu proudí, její voda je těžká a hustá jako inkoust. Ve vzduchu je vždy cítit kovový pach krve, ale nikdo neví, odkud pochází. Hlavní ulice je vystlána vybledlými hedvábnými prapory, na kterých se stále dají rozeznat staré upírské erby vyšívané zlatou nití.
Kamenné domy mají ostré střechy podobné chrámovým svatyním, ale místo božských znaků nesou vyřezávané symboly připomínající zavřené oči – ty mají podle legendy chránit obyvatele před „těmi, kteří vidí skrze stíny“. Kolem velkého černého chrámu Jìnghūn (Chrám očistěných duší) se tyčí kamenné stély, jejichž povrch je pokrytý jmény těch, kteří byli obětováni během dávného rituálu, který měl přivolat nesmrtelnost.
Místní legenda
Podle místních se každý, kdo pohlédne do řeky Tianxue při úplňku, spatří svůj vlastní odraz – ale ne takový, jaký je, nýbrž jaký bude v okamžiku své smrti.
Hluboké údolí obklopené mlhou, kde veškeré světlo získává rudý nádech, jako by se rozlévalo po kamenných stezkách. Visuté mosty z černého dřeva se houpají nad propastmi, v nichž září neznámé karmínové světlo. Starobylé pagody se zdají opuštěné, ale v jejich rozbitých oknech se občas mihne stín. Zdi pokrývají staré kaligrafie napsané čímsi, co nikdy nezaschlo, a na schodech leží spadané listí, které vypadá jako zaschlá krev.
Hladina tohoto jezera je černá jako inkoust a nikdy se nezdá klidná. Každý odraz je zde jiný, jakoby ukazoval alternativní realitu nebo jiný svět. Vzduch kolem je chladný a vlhký, mlha se vznáší těsně nad vodou a zakrývá tajemné siluety pod hladinou. Když je noc obzvláště temná, lze prý slyšet tiché hlasy šeptající z hlubin.
Obrovská pevnost postavená na útesu, její černé zdi jsou pokryté starými rytinami a v mlze působí, jako by se neustále měnila. Hustá bílá mlha obklopuje celou citadelu a jen občas ji prořízne modravý záblesk světla z věží. Po chladných chodbách se ozývá ozvěna kroků, i když v místnosti nikdo není. V podzemí vedou úzké chodby ke sarkofágům, jejichž víka jsou pokrytá zlatými pečetěmi a krvavými znaky dávných přísah.
Rozlehlý chrám vytesaný do skály, jehož hlavní sál je zahalen v pološeru, jen matně osvětlený modravými plameny svící. Kamenné sloupy jsou zdobené reliéfy vyprávějícími příběhy upírských bohů, jejichž oči v rytinách se zdají následovat každého, kdo projde. Na podlaze jsou rozsypané prastaré svitky, zatímco ze stropu visí černé hedvábné prapory s krvavými pečetěmi. Vzduch je chladný a voní železem, kadidlem a prachem.
Ebonhallow – Vesnice podsvětí
Ebonhallow leží na pomezí rozpadlých chrámů a starých hrobek uprostřed černých blat. Dřevěné domy s vyřezávanými stěnami mají střechy pokryté černými šindely, které jsou údajně vyrobené z dřeva stromu rostoucího jen tam, kde byla prolita krev mrtvých. Rudé hedvábné závoje visící mezi domy se pohybují, i když není vítr – někdy se zdá, že se natahují po kolemjdoucích.
Nejvyšší budovou je Zvonice pokání (Chànhuǐ Zhōngtǎ), jejíž zvon je zapečetěn rudým voskem – říká se, že pokud by někdy zazvonil, probouzí mrtvé, aby se vrátili a pomstili se těm, kdo je zradili.
Místní legenda
Pod vesnicí se rozkládají starobylé katakomby, kde se kdysi upírští aristokraté skrývali před lovci. Ti, kdo se odváží sestoupit, často zmizí – ale někdy se vrátí se šíleným výrazem a šeptají jména těch, kdo už dávno zemřeli.
Ashenwyck – Popelavá vesnice
Ashenwyck je pohřben pod věčně se snášejícím černým popelem, který padá z oblohy jako sníh. Říká se, že pochází z věčného ohně, který hoří hluboko pod panským sídlem Jiǔyè (Sídlo Devíti nocí), zničeným ve válce mezi upířími klany. Ruiny paláce stále září tlumeným karmínovým světlem, a pokud se k nim někdo přiblíží, může spatřit siluety dávno mrtvých hostitelů, kteří stále tančí v pomalém, groteskním valčíku, jak ho tančili v den své smrti.
Ve vesnici stojí Černý pavilon věštců (Hēibǔ Tíng), kde kdysi starověcí šamani četli osud z hořícího popela. Nyní z něj zbyly jen převrácené sloupy a ohořelé stěny, ale ti, kdo přiloží ucho k zemi, mohou slyšet šeptání těch, kteří stále věští v plamenech pod nimi.
Místní legenda
Každý, kdo spadne do popela, už nikdy neopustí vesnici – jeho jméno se postupně vytrácí z paměti všech, dokonce i těch, kteří ho znali. Jako by nikdy neexistoval.
Hřbitov Asmadea není místem pro žádné jiné bytosti než pro upíry. Neexistují zde lidé, démoni, duchové ani zbloudilé duše – jen čistokrevní noční predátoři, pro něž se tento hřbitov stal posvátným útočištěm i místem posledního odpočinku. Je to území, kam se žádný jiný tvor neodváží vstoupit, a pokud by se o to pokusil, byl by okamžitě roztrhán na kusy tesáky nesmrtelných pánů této země.
Ve světle rudého měsíce se mezi starodávnými náhrobky pohybují jen štíhlé, vysoké postavy s bledou kůží a rudýma očima, jejich kroky jsou lehké jako stíny, téměř neslyšné. Mluví šeptem v jazyce zapomenutých dynastií, jejich slova jsou melodická, ale nesou v sobě chlad věčnosti. Jejich dlouhé černé roucha vlají v nočním větru, stejně jako jejich stříbřité vlasy, jež odrážejí rudé světlo luny.
Žádné ptáky tu neuslyšíš, žádné hmyzímu bzukotu se nedočkáš – ticho je zde absolutní, přerušované jen občasným klapnutím černých nehtů o kámen nebo lehkým zašustěním hedvábných plášťů. I samotná půda jako by dýchala spolu s upířími obyvateli, pulzující v rytmu jejich nesmrtelných srdcí.
V Asmadei vládne jen jeden zákon: zákon nesmrtelných. Kdo zde spočívá v kamenných sarkofázích, není mrtvý v lidském smyslu slova – spí, čeká, někdy se probouzí, aby znovu vstoupil do nekonečné noci. Toto není hřbitov smutku, ale říše věčného bytí, kde smrt znamená jen přechod do jiné formy existence.
Každá stezka mezi náhrobky vede k temným síním podzemních krypt, kde ti nejstarší z rodu vládnou v tichých komnatách z černého mramoru. Kdo je dost silný, aby přežil staletí, zůstává – kdo je slabý, pohřbí se pod krvavým měsícem, aby se jednou možná opět probudil.
Hřbitov Asmadea je víc než jen pohřebiště. Je to samotné srdce upířího impéria, místo, kde se pije krev pod rudou oblohou a kde slovo „život“ nikdy nemělo svůj původní význam.
Pohřebiště bezejmenných
Hřbitov ukrytý v mlžném lese, kde mezi starými zkroucenými stromy leží nespočet popraskaných náhrobků s vymazanými jmény. Zem je měkká a vlhká, jako by něco dýchalo pod povrchem. Černé vrány posedávají na kamenných svatyních, které jsou pokryté mechem a starými obětinami. Uprostřed hřbitova stojí zchátralý pavilon s rudými stuhami třepotajícími se v neexistujícím větru.
Úzká kamenná stezka vedoucí horským průsmykem, jejíž dlažba je popraskaná a částečně pohlcená mechem. Když po ní smrtelník kráčí, měsíc se v jeho očích zdá stále pokroucenější a slabší, až nakonec zmizí úplně. Větve starých stromů se naklánějí nad cestu, jejich stíny se hýbou i bez větru. Nikdo neví, kam stezka skutečně vede, protože ti, kdo po ní šli příliš daleko, se nikdy nevrátili.
Staré sídlo zarostlé temným trním, jehož růže mají okvětní lístky zbarvené do černa a jejich vůně je sladká i dusivá. Zdi jsou pokryté starými nápisy a popraskané sloupy nesou znaky kdysi mocného rodu. Na rozbitém nádvoří stojí kamenné fontány, v jejichž vodě se občas odráží postavy, které tam nestojí. V noci se zdá, že z prázdných oken září slabé světlo, jako by uvnitř někdo čekal.
Sídlo Moonveil, klenot temné aristokracie říše Obsidiayue, stojí osaměle na vrcholu skaliska pod neklidným rudým nebem. Obloha je krvavě temná, měsíc obrovský a rudý jako rozlité víno. Z jeho světla se rodí stíny, které se táhnou po popraskané kamenné zemi.
Hlavní budova je mistrovským dílem gotické architektury, její černé věže a štíhlé oblouky se tyčí jako protažené prsty ke ztemnělému nebi. Fasáda je zčernalá věkem, ale stále majestátní—zdi jsou zdobené složitými reliéfy krvesajeckých dynastií. Dlouhé, gotické vitráže kdysi zářily barvami, dnes jsou matné a popraskané, jen občas v nich probleskne rudá záře měsíce.
Zahrady černých růží
Místo kdysi nádherných květinových záhonů dnes patří sametovým černým růžím, jejichž vůně je těžká a omamná, jako směs krve, vřesu a vzpomínek. Zkroucené, mrtvé stromy vrhají dlouhé stíny a mezi nimi se vine popraskaná kamenná stezka, která vede k místům, kde kdysi upíří aristokracie pořádala své půlnoční hostiny.
Hřbitov, krypta a katakomby
Za sídlem se rozkládá hřbitov, kde se náhrobky prohýbají pod tíhou věků. Některé jsou pokryté prastarými rytinami, jiné rozlomené, jako by se z nich cosi prodralo ven. Když vane vítr, šeptá neznámými hlasy.
Pod hřbitovem se otevírá vchod do krypty, kde stojí masivní sarkofágy upířích vládců pokryté stříbrnými ornamenty a černým onyxem. Níže, v katakombách, se světlo mění v tmu—zde se ztrácejí kroky a ozvěna krvevolání se táhne nekonečnými chodbami.
Fontána krvavého jezírka
Uprostřed nádvoří stojí prastará fontána, její kamenné postavy zkroucené v tichém utrpení. Místo vody z ní prýští rudá tekutina, která se shromažďuje v jezírku pod ní. Hladina se nikdy nezdá klidná—někdo říká, že kdokoliv se v ní zahlédne, spatří svou vlastní smrt… nebo minulost, kterou měl zapomenout.
Klavír, který hraje sám
V hlavním sále, jehož stěny jsou pokryté temně rudým sametem a černým dřevem, stojí klavír ze stříbrného ebenového dřeva. Nikdo u něj nesedí, a přesto se o půlnoci spustí melancholická skladba, její tóny rezonují celým sídlem. Klávesy se pohybují samy, a kdo se zaposlouchá příliš dlouho, může mít pocit, že slyší hlasy těch, kteří zde kdysi tančili při krvavých plesech.
Moonveil není mrtvé.
Dýchá vzpomínkami, šeptá jmény těch, kteří nikdy neodešli. Kdo jednou vkročí do sídla pod rudým měsícem, už nikdy nebude stejný.
Blodluthanská katedrála se tyčí jako zčernalá silueta proti krvavě rudému nebi, pod nímž visí zlověstný rudý měsíc jako oko boha sledujícího zkázu. Její goticko-viktoriánská architektura je nyní zpustošená časem a zapomenutými hrůzami – vysoké věže s rozpadajícími se chrliči trčí k nebi jako zlomené prsty mrtvého boha. Kamenné zdi, kdysi pokryté jemně tesanými reliéfy, jsou popraskané a porostlé černými liánami, které se plazí jako hadí stíny po mramorových sloupech.
Obrovská klenutá okna, kdysi zdobená skleněnými vitrážemi vyprávějícími zapomenuté legendy, jsou nyní roztříštěná, a jejich ostré střepy vrhají na podlahu světlo rudého měsíce, jako by se slunce utopilo v krvi. Uvnitř se vzduch chvěje melancholií dávných zpěvů, jejichž ozvěna se ztrácí mezi zlomenými lavicemi a prachem pokrytými oltáři.
Uprostřed katedrály se nachází mohutný mramorový oltář, na němž jsou vyryté runy staré magie, teď už téměř nečitelné, jako by samy zapomněly svůj význam. Kapky rudého světla stékají po vybledlém kameni, jako kdyby se samotná katedrála topila v krvi své minulosti. Vzduch je naplněný vůní starého dřeva, kadidla a neznámého stínu, který se skrývá v temnotě rozbořených arkád.
Tato svatyně, kdysi zasvěcená bohům, se nyní proměnila v ruinu, v níž přebývají jen přízraky a šeptaná jména mrtvých.
Hluboko v srdci temné upíří říše Obsidiayue, kde slunce nikdy nevychází a noc je věčná, se tyčí Chrám Xueyue – prastará ruina, jejíž černé dřevo a rudé tašky pohltily staletí temnoty, smrti a zapomenutých rituálů.
Nebe nad říší je rudé jako krev, rozervané zlověstnými černými mračny, v nichž se občas mihnou tiché blesky, ale nikdy nezahřmí. Obrovská krvavá luna, nízko visící na obzoru, vrhá dlouhé, ostré stíny, které se zdají být téměř živé.
Chrám je ztracený v mrazivé pustině, kde se led mísí s rudými skvrnami na sněhu – pozůstatky starých obětí, jejichž přítomnost zde nikdy zcela nezmizela. Zkroucené mrtvé stromy, jejichž větve připomínají rozervané paže, se tyčí kolem chrámu, jako by ho chtěly pohltit. Ticho zde není prázdné – je těžké, dusivé, plné neviditelných pohledů.
Chrám Xueyue – Chrám Krvavé Luny
Vstup do chrámu střeží obrovské černé brány, vyřezávané lunárními symboly a prastarými nápisy, jejichž význam se dávno ztratil. Pootevřené, vrzající ve větru, jako by šeptaly jména těch, kteří vešli a nikdy se nevrátili.
Uvnitř vládne chlad a pach smrti. Masivní černé sloupy, zdobené reliéfy krvavých obětí, podpírají strop, na němž se zachovaly zbytky vybledlých maleb, zobrazujících kdysi uctívané temné božstvo.
V samotném srdci chrámu leží rozbitý oltář, pokrytý prachem a rudými svícemi, které už dávno vyhořely. Na podlaze se válejí potrhané rudé závěsy, pokryté černými skvrnami, a střípky rozbitých zrcadel, jež kdysi odrážela krvavou lunu.
Říká se, že duchové těch, kteří zde byli obětováni, nikdy neodešli – jejich ozvěny šeptají v temnotě a pohledy, které nejsou vidět, sledují každý krok vetřelců.
Zahrady Krvavého Sněhu (Xuexue Yuan)
Za chrámem se rozkládají Zahrady Krvavého Sněhu – místo, kde smrt a život existují ve zvláštní harmonii. Sníh zde nikdy neroztává, ale jeho bílá čistota je narušena rudými skvrnami, které nikdy nezmizí.
Mezi zamrzlými cestami vyrůstají černé a rudé růže, jejichž lístky vypadají jako hedvábí nasáklé krví. Jejich trny jsou ostré jako jehly a šíří podivnou, sladkou vůni, která láká každého, kdo projde.
Uprostřed zahrad se tyčí podivné stromy, jejichž kmeny jsou černé jako obsidián a rudé jako jaspis. Jejich stříbrné listy, třpytící se jako čepel meče, tiše šumí, i když zde nefouká žádný vítr. Z některých stromů stéká rudá míza, skapávající do sněhu a vytvářející podivné obrazce.
V zahradách není slyšet zpěv ptáků, ani šepot větru – pouze ticho, těžké a plné neviditelných pohledů. Stopy těch, kdo se sem odváží vstoupit, mizí ve sněhu, jako by nikdy neexistovaly.
Říká se, že kdo se dotkne růže z těchto zahrad, už nikdy nenajde cestu zpět.
A Chrám Xueyue?
Ten si pamatuje všechny duše, které prošly jeho branami. A nikdy je nepustí.
Stezka krvavé mlhy je tajemná a nebezpečná cesta, která spojuje upíří říši Obsidiayue s hmotnou říší Nysvallis. Ačkoliv se zdá, že se objevuje pouze během krvavé luny, ve skutečnosti existuje neustále, jen je skrytá běžnému pohledu. Upíři ji mohou vnímat a projít jí kdykoliv, zatímco smrtelníci ji spatří jen tehdy, když je závoj mezi světy nejslabší.
Podoba a vlastnosti stezky:
- Mlžná krajina: Stezka je zahalena hustou rudou mlhou, která se pohybuje jako živá bytost. Každý, kdo se do ní ponoří, může slyšet šeptání hlasů z minulosti. Pro upíry je mlha neškodná, ale pro smrtelníky je matoucí a může je pohltit.
- Krvavé stíny: Podél cesty se v mlze rýsují stíny těch, kteří po stezce kdysi kráčeli, ale byli pohlceni. Někteří říkají, že jsou to ztracené duše, jiní tvrdí, že jde o pozůstatky starých upírů, kteří byli obětováni k udržení této stezky. Upírům tyto stíny neubližují, pouze sledují jejich kroky.
- Časová deformace: Cestování stezkou není jen fyzická cesta – čas zde plyne jinak. Někteří, kdo vstoupili, se vrátili až po staletích, jiní zmizeli beze stopy. Upíři však nejsou tímto zkreslením ovlivněni, protože jejich podstata je s ní propojena.
- Brány světů: Na konci stezky se objevují kamenné oblouky s runami obou světů. Kdo neprojde s náležitým rituálem nebo povolením, může být pohlcen mlhou a uvězněn mezi říšemi navěky. Upíři, pokud dodržují pravidla své říše, mohou volně přecházet.
Vztah mezi říšemi Obsidiayue a Nysvallis:
- Obsidiayue je temná, gotická říše upírů, kde vládne noční aristokracie. Většina jejích obyvatel nepřekračuje hranice, ale někteří touží po lidské krvi z Nysvallis.
- Nysvallis je hmotná říše, která se snaží udržet rovnováhu mezi světy a brání nechtěným přechodům upírů do svého světa. Její mystikové hlídají vstup do stezky.
Stezka krvavé mlhy existuje neustále, i když není vždy viditelná. Smrtelníci ji mohou spatřit jen za zvláštních okolností, ale upíři ji dokážou vnímat a používat kdykoliv. Pro ně není stezka nebezpečná – je to jen cesta mezi jejich světem a světem smrtelníků.
Krvavé vodopády se valí z rozervaných útesů obsidiánových hor, jejichž temné stěny pohlcují světlo a odrážejí jen bledé záblesky rudého měsíce nad obzorem. Černý kámen se třpytí jako skleněná lebka, zatímco husté proudy sytě rudé tekutiny stékají v nekonečném proudu dolů, lámají se na ostrých hranách a rozstřikují se do mlhy vonící po železe a smrti.
Dole se rozprostírá krvavé moře—nekonečná hladina rudého chaosu, která se vlní, jako by sama dýchala. Když vodopád proráží její povrch, v místě dopadu se na okamžik otevře temná spirála, v níž lze zahlédnout neznámé světy: pohřbené chrámy zahalené v mlze, gotické katedrály čnící nad černými lesy, rozpadlé pagody, jejichž střechy skrápí déšť popela.
Portál mezi světy dýchá v rytmu vodopádů, s každou vlnou pulzuje jako tlukot prastarého srdce. Každá kapka této krvavé řeky není jen tekutinou, ale vzpomínkou, ozvěnou minulosti, klíčem k neznámým dimenzím. Ti, kdo se odváží vstoupit do krvavého moře, nejsou nikdy spatřeni znovu—možná jsou pohlceni temnotou, možná se jejich těla rozpustí v nekonečném víru času.
Vítr nesoucí ozvěny zapomenutých jazyků se toulá mezi sloupy u okraje propasti, kde kdysi stáli strážci tohoto místa. Jejich podoby jsou dávno vymazány časem, ale jejich stíny stále přihlížejí, neviděné, nesmrtelné. A zatímco krvavé vodopády nepřestávají téct, portál zůstává otevřený—čekající na další poutníky, kteří se odváží překročit hranici mezi světy.
Žádné komentáře:
Okomentovat