Grimwhisk – Říše bytostí Nekoma

„Sen, který nikdy nepřejde v den. Krása, která se zračí v očích noci.“

Grimwhisk je říší skrytou mezi světlem a temnotou, světem, kde vládne ticho, elegance a znepokojivá krása. Je domovem tajemných Nekoma – bytostí, které se rodí ze stínů a světla měsíce. Celá tato říše jako by byla obrazem jejich duše – tichá, mystická, a přesto plná života, který dýchá v rytmu nočních koček.

Obloha nad Grimwhiskem je snová a neskutečná – růžová, bílá, stříbrná a černá se vzájemně prolínají v neustálém pohybu, jako závoje z mléčného kouře. Ve středu visí zlatý měsíc, zářící jako korunovační klenot, a kolem něj pulzují zlaté hvězdy, které nepřinášejí světlo, ale prastarou moc a klid. Nebe se neřídí denním rytmem – nikdy tu není úplný den ani hluboká noc, pouze věčný soumrak s hedvábným šepotem mlhy.

Krajina je neklidná, ale nádherná.
V dálce se táhnou šedé a tmavě modré hory, ostré a tiché, jejichž vrcholky mizí v růžové mlze, která se pohybuje jako živá. Řeky a jezera s fialovou vodou odrážejí hvězdy i vzpomínky, vlny hladce kloužou jako skleněné čepele.

Lesy jsou tvořeny černými, pokroucenými stromy, jako by je někdo zasadil naruby. Jejich koruny nesou fialové, zelené a zlaté listy, které šelestí, i když nefouká vítr. Tráva tu není obyčejná – černá a žlutá, mění barvy a vzory podle fází měsíce a kroků těch, kdo po ní kráčejí.
Květy vyrůstají ze země jako sny, které se odmítly probudit – s lístky, které svítí, šumí, nebo se otáčejí za pohledem. Jejich tvary působí jako krásné noční můry, které lákají a zároveň varují.

Architektura říše je laděná do goticko-viktoriánského stylu – vysoké věže s vitrážemi, staré knihovny, kamenné altány a mosty obrostlé stříbrným mechem. Vše působí tichým dojmem něčeho pradávného, co ještě žije.

Grimwhisk není pouze místo – je to atmosféra. Jemně neklidná, ale svůdná. Každý kout jako by byl odrazem snu nebo zamlžené vzpomínky, v níž čas spí a Nekoma tančí.

Draevenmúr (hlavní hrad)

Popis:
Draevenmúr je kolosální hrad vystavěný z tmavě šedého kamene, tyčící se nad rozervaným údolím obklopeným vřesovišti. Ostré věže protínají nebe jako čepel, každá zakončená složitými gotickými fiálami a groteskními chrliči. Vysoké vitrážové okna zobrazují scény z neznámých legend, v barvách černé, temně červené a indigově modré. Uvnitř je labyrint dlouhých chodeb s viktoriánskými tapetami, mramorovými sloupy, drahými koberci a obrazy, které sledují každého návštěvníka. Přírodní světlo je zde vzácné – osvícení zajišťují lucerny s černým sklem a chladným modrým plamenem.

Kočičí galerie Fléau d’Ombre
Dlouhá, zakroucená chodba se stěnami pokrytými obrazy dávných Nekoma pánů a paní – jejich oči, ať už kočičí či lidské, sledují každý pohyb. Podlaha z černé a stříbrné mozaiky připomíná kočičí packy. Půlnocí tu občas zazní tiché mňoukání, i když žádná kočka není v dohledu.

Tiché sluje – Podzemní klauzury
Rozsáhlý labyrint pod hradem, kde Nekoma v kočičí podobě spí, léčí se nebo rozmlouvají s dušemi svých předků. V jeskynních výklencích se třpytí ametystové krystaly a z malých jezírek vystupuje levandulová pára. Vzduch je zde těžký vůní šanty kočičí a staré magie.

Věž Šepotavých tlapek
Nejvyšší věž, kam mají přístup jen ti, kdo zvládli plné spojení mezi lidskou a kočičí formou. Stěny jsou tvořeny z poloprůsvitného obsidiánu, který odráží minulost. Věž je plná polštářů, závěsů a pohyblivých plošin – prostor je určený ke hře, meditaci i snění. Prý se tu sny zhmotňují do stříbrného prachu.

Čajovna Stříbrných vousků
Místnost zahalená v měkkém světle luceren s voňavým kouřem. Nízko posazené podušky, stoly z tmavého dřeva a obrovská okna s výhledem na věčné soumrakové nebe. Podávají se tu elixíry, bylinné čaje a sladkosti ve tvaru ryb. Kočičí sluhové v této místnosti často rozmlouvají o poezii, filozofii a paměti svých devíti životů.

Sál Zrcadel Devíti ocasů
Velká síň plná zrcadel ve zlatých rámech, každé se jinak třpytí a mění – ukazují různé minulé životy těch, kdo do nich pohlédnou. Každé zrcadlo odpovídá jednomu z devíti ocasů, které Nekoma mohou získat – symbol mistrovství, moudrosti a prastaré moci. Síň je tichá, až posvátná, a každý krok tu zní jako kapka v hluboké studni.

Mourovatá knihovna (Bibliothéque des Moustaches)
Nepředvídatelná knihovna, jejíž regály se samy přesouvají. Knihy tu nejsou seřazené podle abecedy, ale podle nálady čtenáře. Některé svazky mňoukají, když je otevřeš. Kocour jménem Biblios je jejím správcem – je obrovský, líný, ale vševědoucí, a pokud mu přineseš sušenku z lotosových květů, odhalí ti i zakázané spisy.

Sídlo Sarnquell — Doupě mezi trny

Popis:
Sarnquell připomíná spící dravou šelmu — tichý, krásný a plný skrytých hrozeb. Obklopený bludištěm růžových keřů, jejichž květy nikdy nezvadnou, působí jako dávno zapomenutý sen. Jeho věžičky se tyčí jako zkamenělé trny, fasády jsou spletené liánami a černými růžemi, které mění vůni podle počasí a emocí návštěvníků. Dveře vrzají tak jemně, že to spíš připomíná předení.

Hlavní síň – Síň Tichých kroků:
Rozlehlý prostor, jehož stěny jsou pokryty hedvábnými závěsy v tlumených odstínech karmínové, bordó a švestkově fialové. Na zdech visí obrazy bez tváří, plátna pokrytá jen drápy, stopami nebo prastarými symboly. Podlaha je měkká, tlumí zvuk – Nekoma se zde pohybují tiše, téměř neviditelně, obklopení vůní starého dřeva, černého čaje a rozkvetlých růží.

Chodba Proměn – Chodba Svědectví:
Dlouhá, zakřivená chodba bez oken, pouze s úzkými štěrbinami v horní části zdí, kudy dovnitř proniká stříbřitý svit luny. Každý krok zní jinak, jako by dlaždice reagovaly na to, kdo po nich kráčí. Tělo zde začne svědit — znamení, že se blíží proměna. Kožešina i kůže se v této chodbě podvolí vlastní vůli, tiše, bez svědků. Nikde zde není odraz – jen přirozený pocit, že něco se mění.

Trnový dvůr – Zahrada Tichého lovu:
Zimní zahrada bez stropu, kam neprší. Kvetoucí černé a vínové růže se vinou po kostech starých stromů a podél cest jsou nasypány jemné popelavé oblázky. Ve vzduchu visí stálá vůně rosy, kovu a mléčné šťávy růží. Trnový strom uprostřed dvora má dutinu, kde bývá ukryto srdce Sarnquellu – záhadný artefakt, který prý chrání Nekoma před těmi, kdo by chtěli jejich doupě znesvětit.

Komnaty Nekoma – Komnaty předení a chladu:
Každý pokoj se mění s náladou svého obyvatele. U některých připomíná doupě s měkkými polštáři, kožešinami a vyvýšenými místy pro odpočinek, u jiných se podobá loveckému úkrytu s kamennými výklenky a vůní deště. Nábytek je viktoriánský, ale upravený – postele jsou nízko u země, okna mají těžké závěsy, které propouštějí jen světlo, nikdy zrak. Na stěnách visí prastaré textilie s motivy drápů, měsíce a očí — ne těch, které sledují, ale těch, které sní.

Podzemní síň – Kořenová síň:
Nachází se pod kamenem, za skrytými dvířky v nejhlubší chodbě. Je spletená z živých kořenů, které tepou pomalu jako srdce. Vzduch je zde vlhký, nasycený zemitou vůní a šelestem, který připomíná spící dech. Slouží jako místo setkávání, rituálů a nočního naslouchání hlubinám. Nikdo zde nemluví nahlas — slova by rušila.

Nycradûn – Hrad pokrouceného prostoru

Popis:
Nycradûn není stavbou, je to entita z kamene, stínů a pokrouceného prostoru. Vypíná se na útesu nad Měsíčním propadlištěm, obklopen věčným šerem a zlověstně tichými lesy. Jeho věže se mění podle lunárních cyklů, vchody mizí a objevují se, chodby se protahují jako hadí těla. Architektura působí dojmem, že ji navrhoval sen – nebo noční můra.
Kovové zdobení je jemné a přitom smrtící – připomíná viktoriánskou eleganci přetavenou do rituální zbraně. Gotické prvky dominují: lomené oblouky, dlouhá schodiště, nekonečné řady vitráží, které zachycují příběhy ztracených bohů. Ve stěnách slyšíš šepot; ve stínech zahlédneš vlastní myšlenky, jak odcházejí bez tebe.

Trůnní síň lunárního zrcadla
Ohromná hala s podlahou z černého skla, které odráží jen měsíční světlo – ne lidi. Nad trůnem visí zrcadlo, které ukazuje ne přítomnost, ale tu verzi minulosti, jakou by sis přál. Vládce Nycradûnu tu sedává jen při úplňku. Vše ostatní je pouhá iluze.

Knihovna Šeptajícího inkoustu
Labyrint regálů, které se přesouvají samy podle toho, kdo vstoupí. Knihy tu šeptají svá tajemství jen těm, kteří si je zaslouží – a nikdy zadarmo. Některé stránky jsou psány krví, jiné pláčem, a některé mění text podle nálady čtenáře.

Noční arboretum
Zahrada skrytá uvnitř vnitřního nádvoří. Rostou zde rostliny, které žijí jen ve stínu – fosforeskující lilie, trnové růže s očima, liány, které se krmí strachem. Obloha nad arboretem je iluzorní, ale hvězdy se pohybují podle cizího času.

Galerie Ztracených výrazů
Chodba, kde visí portréty hostů, kteří v hradu zemřeli nebo zůstali navždy. Výrazy na obrazech se mění podle událostí v hradě. Někdy ti obrazy mrknou zpět. Někdy chybí.

Spirála Ticha
Tajemné schodiště vedoucí dolů – nikdo neví, kam až. Zvuk se zde pohlcuje; i vlastní dech je neslyšný. Kdo sejdě příliš hluboko, vrací se buď jiný – nebo vůbec. Na stěnách jsou vyryty slova v jazyce, který tě nutí zapomenout jazyk vlastní.

Ashkarven — Hrad za zlatým měsícem

Popis:
Hluboko v krajině, kde nikdy nevychází slunce, stojí Ashkarven – hrad, který dýchá tichem a pamětí. Z dálky vypadá jako zborcené torzo ztracené éry, ale jeho silueta se třpytí zlatavým svitem pod oblohou, která je vždy černá s nádechem růžové – jako zaschlá krev na černém sametu.
Zlatý měsíc tu visí nízko, velký a neměnný, jako oko boha, který dávno odešel. Zlaté hvězdy visí na nebi tiše a pevně – neblikají, jen září, jako vzpomínky, které nelze zapomenout. V tom světle Ashkarven nezáří; on pohlcuje lesk a přetváří jej v něco jiného – ve záři, která klame.

Zdi Ashkarvenu jsou živé. Mramor popraskaný, zarostlý mechovými žilami, věže křivé, avšak hrdé, okna kulatá jako oči šelmy, za nimi těžké závěsy temnější než noc. Vše drží pohromadě silou, kterou nikdo nevidí, ale všichni cítí – jako když se díváš na něco mrtvého, co stále dýchá.
Uvnitř není den ani noc. Jen stálý chlad, vůně vosku, prachu a květin, které nikdy neviděly světlo. Dlouhé chodby ztichly, ale každá dlaždice pamatuje krok. Každý kout dýchá starou magií.

• Měsíční Chodba
Dlouhá hala, kde světlo zlatého měsíce padá skrz vitráže – každý paprsek se láme a zanechává stopy ve vzduchu. Tady je proměna nejčistší, nejpřirozenější. Zde se zrodili první Nekoma.

• Skleník ticha
Pod skleněnou střechou černé rostliny rostou z půdy, která není hlína. Květy svítí růžově ve tmě, ale některé šeptají. Voda tu neteče – levituje, zůstává v kapkách mezi listy.

• Svatyně šepotu
Malá místnost bez dveří, která se nachází jen těm, kdo slyší její volání. Kdo do ní vstoupí, slyší hlas hradu – ne slovy, ale pocity. Tam se rodí přísahy, rituály a smrtelné tajemství.

• Střešní kaple hvězd
Otevřená místnost pod oblohou, kde se Nekoma spojují se svým dávným původem. Zde neplatí čas. Hvězdy jsou blíž. Některé se prý někdy snesou dolů… a mluví.

Ethramire – Dům tvaru snů

Popis:
Ethramire není stavba – je to vědomá ozvěna, místo utkané z paměti, ticha a prachu hvězd. Vznáší se nad černým jezerem, jehož hladina nikdy neklidní. Hrad působí jako iluze – jeho stěny z bledého kamene s vlákny stříbra se v mlze rozpouštějí, jakoby nechtěl být nikdy zcela spatřen. Most, jenž se objevuje při mlžných svítáních, není cestou – ale výběrem.

Věž Ethramiru připomíná to, co nelze pojmenovat: zlověstně krásnou spirálu z kovu, kosti a skla, která se vine vzhůru jako myšlenka beze slov. Pro Nekomy je to místo hlubokého klidu – ale také bdělosti. Zde nikdy nic neulpívá natrvalo. Každá chodba se mírně mění, každá místnost reaguje na náladu.
Uvnitř je Ethramire plný vzduchu a pohybu. Průsvitné závoje visí ze stropů jako pavoučí sítě a v každém koutě leží měkké polštáře, kožešiny a závěsy ze stříbrných vláken. Stěny jsou pokryty znaky – ne písmem, ale drápanci, škrábanci a doteky tlapek. Hudba tu není hudbou – je to předení prostoru, ozvěna snů, které byly sněny před vznikem času.

Síně šepotu
Prostor, kde Nekomy sdílí vzpomínky a emoce nikoli slovy, ale prostřednictvím tichých zvuků, pohybů ocasu, mihnutí očí. Ticho je zde výmluvnější než jakákoli řeč.

Kruh měnitelů
Otevřený sál s podlahou z černého skla, kde se Nekomové proměňují. Neexistuje zde žádná hanba, jen přijetí – všechny podoby jsou zde rovné.

Hnízdiště
Zásobárna tepla a bezpečí – spletitý komplex měkkých výklenků, kde mohou Nekomové spát, příst nebo jen tiše existovat. Vzduch zde voní po dešti a vzpomínkách.

Oko jezera
Tajemná komnata na samém dně hradu, jejíž strop tvoří průhledná membrána s výhledem přímo do hlubin. Zde se Nekomové dívají dolů – nebo jezero dívá se vzhůru.

Archiv pohybů
Místo, kde se nezapisuje inkoustem, ale pohybem. Na zdech se zachycují stopy – skoky, otisky tlapek, předení. Je to žijící kronika rodu.

Mirewint – Koruna temného hedvábí

Mirewint je město beze jmen, beze smíchu, beze života takového, jaký známe. Vytesané do břidlicového úbočí pohřbené hory, skrývá se pod příkrovem věčně zamžených lesů, jejichž větve připomínají kostnaté ruce, co objímají ticho. Z vrcholků budov se zvedají černé věžičky, lemované pavučinami ze skla a stínu. Zlatý měsíc vysoko nad městem není světlem, ale okem – bdí, nehřeje. Zlaté hvězdy visí na nebi jako připnuté drahokamy, studené a přesné.

Ulice a stavby:
Dláždění ulic připomíná střípky zrcadel, odrážející záblesky měsíční záře. Mezi kamennými domy, jejichž tvary jsou ostré a vysoké jako píseň v moll, se pohybují jen stíny – bez tváře, bez hlasu. Vše je potichu. Průvany nosí šustot hedvábí, ozvěny kapek a zvonění kovu o kov. Lucerny zavěšené na zahnutých konzolách září slabým zlatavým světlem, jako by uvnitř spal starý sen.

Hlavní místa Mirewintu:

• Observatoř Noci bez času
Věž z černého skla a čediče, odkud lze sledovat tanec zlatého měsíce a rozmístění hvězd, jejichž poloha ovládá běh samotného města. Okenní vitráže zobrazují symboly neexistujících stvoření a rytmy neznámých souhvězdí. Věž nikdy nevrhá stín.

• Bazaltové schody Mlčení
Monumentální schodiště vedoucí k nikam – končí u prázdného oblouku. Kroky zde nezní. Jen v noci se na jeho zábradlích objevují zlaté pramínky světla, které klesají dolů jako kapky slz.

• Zrcadlový Průsmyk
Úzká ulička, jejíž stěny tvoří tisíce černozlatých skleněných tabulek. Kdo se jimi dívá, nevidí svůj odraz, ale pohyby toho, co zůstalo „za“. Kolem se vznáší lehká mlha s vůní kadidla a ozónu. Čas zde teče jinak.

• Stará radnice Bez hlasu
Zchátralá, ale nedotčená časem. Orloj na věži ukazuje neexistující hodinu, zlaté ručičky se nehýbou, a přesto vše uvnitř pulzuje. Hlavní sál je prázdný, jen uprostřed na zlaté dlaždici roste strom bez listí, pokrytý zlatým prachem.

• Kryptozahrady Auriel
Rozlehlé podzemní zahrady zalité měsíční září skrz křišťálové stropy. Rostliny zde září zlatým světlem, ale nikdy nekvetou. Z prastarých fontán stoupá tichá hudba, kterou není možné slyšet, jen cítit v kostech.

Atmosféra:
V Mirewintu není den. Jen nekonečná noc zalitá zlatou září, která neosvobozuje, ale chrání. Stíny se zde netvoří – jsou zde odjakživa. Město je krásné, tiché, a hluboce cizí. Jako by zde nikdy žádná bytost nežila – jen paměť na přítomnost.

Naulemire – Město v mlze snů

Černá obloha se nikdy nerozednívá, ale ani zcela netmaví – ve věčném soumraku se nad městem vznášejí růžové a stříbrné mraky, lehké jako dech zapomenutých bohů. Zlatý měsíc visí nízko a zlaté hvězdy se mihotají jako oči bytostí, které pozorují svět zpoza závoje reality. Naulemire je město na jezeře, spletené z mostů, dřevěných kolonád a visutých teras. Každý krok po jeho černých dřevěných lávkách zní dutě, jako by se procházel nad propastí jiného světa.
Domy jsou úzké, vysoké a zdobené ornamenty z černého kovu. Jejich špičaté střechy se tyčí jako tiché věže, zatímco okenní vitráže vyprávějí příběhy bezejmenných postav a tajemství. Mlha nikdy zcela neodchází – drží se ulic, hladí fasády a šeptá sny. Voda pod městem je temná a zrcadlí stíny starých soch, jejichž oči někdy planou lehkým světlem, když kolem projde někdo, kdo si nese sen příliš blízko u srdce.

Hlavní místa Naulemire

• Zrcadlový přístav (Porta Speculorum)
Přístav s moly z ebenového dřeva a lampami zavěšenými ve vzduchu pomocí jemné magie. Voda zde nikdy nešumí – jen tiše dýchá, a odráží více, než skutečně zrcadlí. Zde připlouvají lodě bez jména a odplouvají ti, kteří už nechtějí patřit žádnému světu.

• Chrám Zapomenuté Lunárie
Posvátný dům měsíční bohyně, která nikdy nebyla zapsána v žádném panteonu. Stříbrné zvony zde zvoní samy od sebe, a oltář se mění podle snů návštěvníků. Chrám je obklopen zahradou nočních květů, které kvetou jen při stínu hvězd.

• Tržnice Mlčenlivých
Tržiště ukryté pod klenbou z křišťálu, kde se směňuje za šepoty, útržky snů a stříbrný prach. Prodejci nemluví, a jejich zboží – masky, stíny, oživlé kresby – často mizí dřív, než je stačíte zaplatit.

• Muzeum Neexistujících Vzpomínek
Starý panský dům přetvořený na síň, kde jsou vystaveny předměty, které nikdy neexistovaly. Každý návštěvník zde najde jednu věc, kterou si pamatuje, ale nikde jinde ji nenalezne.

• Kočičí věž (Turm Felidarum)
Vysoká věž se stočeným schodištěm, jejíž okna jsou stále otevřená. Obývána je těmi, kteří na noc ztrácí lidskou podobu. Říká se, že z jejího vrcholu vede cesta do snových říší – pokud se tam vyšplháš ve správné náladě.

Crosnael – Zpívající kamenné město

Ukryté hluboko v srdci Zpívajících hor se rozprostírá Crosnael, město vytesané z nočních stínů a měsíčního světla. Nad městem se rozpíná věčné černé nebe, do něhož se vlévají růžové a stříbrné mraky jako hedvábný dým, zatímco zlatý měsíc visí nad obzorem jako oko božstva. Hvězdy zde neblikají – září klidně, zlatě a stálým světlem, jako by bděly nad každým obyvatelem.
Střechy domů, ostré a zkroucené do tvarů připomínajících šelmy a kočičí těla v pohybu, jsou z černého břidlicového kovu, který v sobě zrcadlí světlo nebes. Stěny budov jsou z chladného kamene, vykládaného obsidiánem a měsíčním sklem, které odráží hvězdy. Každý dům má své vlastní sochy – některé jsou groteskní, jiné nádherné – všechny však znázorňují posvátné podoby Nekoma, bytostí, které se plynule mění mezi ladnými kočkami a elegantními lidmi.
Po ulicích se rozléhá hudba – každou noc se rozezní Zvonoví lunárního chóru, mohutné věže uprostřed města, jejíž zvony jsou naladěny na měsíční tóny. Jejich melodie nejsou jen hudbou, ale i modlitbou, zaklínadlem, pamětí města.

Hlavní místa města Crosnael:

• Zvonová věž Lunárního chóru
Střed města. Věž tak vysoká, že se její vrchol ztrácí v mracích. Zvony jsou vyrobeny z posvátného kovu nazývaného nepharion, jenž zpívá, když jím prochází magická rezonance měsíce. Věž je zároveň chrámem, kde se Nekoma shromažďují při slavnostech.

• Chrám Šesti Tváří
Svatyně zasvěcená šesti hlavním podobám božstev Nekoma – zde se uctívají jejich aspekty: Lovec, Matka, Snílek, Strážce, Šelma a Stín. Sochy uvnitř jsou z bílého mramoru s očima ze zlata a onyxu. Každý Nekoma sem přichází hledat vedení – nebo přísahu.

• Dům Tichých melodií
Koncertní síň vytesaná do nitra hory. Hudebníci zde nehraje jen na nástroje – tesají hudbu do kamene, vytvářejí zvukové rytiny, které se přehrávají skrze dotyk a magii. Atmosféra je tichá a posvátná – zvuky, které zazní, se nesmí opakovat.

• Tržiště Nočních drahokamů
Krytý labyrint stánků, kde se obchoduje s kovem, kůží, sametem, ale i iluzemi, hudbou a kočičími talismany. Mnoho obchodníků zde nosí masky, a někteří nejsou zcela lidští. Večery zde září lampami ze zlata a perleti.

• Městské kovářství "Kočičí Dráp"
Zde vznikají legendární zbraně i ozdoby Nekoma – kov je zde taven v pecích napájených zpěvy, a každý výtvor je magicky vyladěn. Kovadliny jsou staré stovky let a každá nese vlastní jméno.

• Stínové schody
Tajemná cesta vedoucí hluboko do skal pod městem. Říká se, že zde bydlí Staré Nekoma – bytosti, které opustily den i noc. Málokdo se vrací, ale každý, kdo vkročí, slyší vlastní jméno šeptané větrem.

Osswyn – Stíny a šepty

Město, kde nikdy není úplně den ani noc. Osswyn leží pod černou oblohou, v níž se vlní stříbrné a fialové mraky jako živé. Zlatý měsíc ozařuje střechy domů a věží tlumeným světlem, které vrhá dlouhé, pokroucené stíny. Zlaté hvězdy nad hlavou neblikají – dívají se.
Zdi města jsou staré, omšelé a prorostlé černým břečťanem, jenž se vine po fasádách jako tiché šepoty minulosti. Některé domy mají propadlé střechy, jiné nově opravené věže s okny ve tvaru oblouků a ornamenty připomínající šelmy. Osswyn je zároveň rozpadlý a nádherný, děsivý i podmanivý. Stojí na rozhraní světů, a mění se s každou nocí – jakoby dýchal, jakoby snil.

Hlavní místa města:

• Vrch Krvekočky (Fel Sangris) – Nejvyšší bod města, zarostlý černou trávou a kamennými kříži. Odtud lze dohlédnout na celý Osswyn. Slouží jako posvátné místo rodu Nekoma – zde se pořádají rituály proměny, přechody mezi podobami i tichá setkání za svitu měsíce.

• Podměstí (Nadyrum) – Tajemné sklepy a chodby pod městem, kde se skrývají staré knihovny, alchymistické síně a síně mlčících archivářů. Vzduch tu je chladný a těžký, stěny jsou popsané zaniklými jazyky. Zapečetěné dveře vedou do hlubin, kam si netroufne ani Nekoma.

• Mlžné schodiště (Gradus Nebulae) – Dlouhé točité schodiště spojující různé čtvrti města, obklopené věčně se valící mlhou, v níž mizí siluety lidí i koček. Podle pověstí se v mlze skrývá starý duch Osswynu, který zkouší paměť každého, kdo tudy prochází.

• Chrám šeptů (Templum Sibilum) – Půlrozpadlý chrám zasvěcený ztraceným jménům a stínům rodu Nekoma. Jeho vnitřek zdobí kamenné reliéfy koček v různých pózách a zdi jsou pokryté tisíci jmény napsanými stříbrnou krví. Poutníci sem přicházejí, aby vzpomínali nebo zapomněli.

• Zlatá promenáda (Via Aurea) – Jediná opravdu osvětlená ulice města. Lampy z jantarového skla vrhají medové světlo a zvýrazňují detaily krámků, ateliérů a stánků. Je to místo, kde se mísí černý trh s poezií, kde Nekoma v lidské podobě prodávají sny, amulety i střípky paměti.

• Kočičí dvory (Cortili Felinum) – Úzké dvorky a proluky mezi domy, kde Nekoma tráví čas v kočičích podobách. Mezi stíny tu probíhají tiché rozhovory a obřady, skryté před zraky lidí. Když padne hluboký stín, může se stát, že místo kočky odejde člověk – nebo naopak.

Nimbrich – Město tlumeného smíchu

Pod věčně černou oblohou, kde fialové mraky víří jako kouř a zlatý měsíc nikdy neztrácí svůj lesk, leží Nimbrich – město, které nikdy úplně nespí, ale ani se zcela neprobouzí. Zlaté hvězdy svítí jako oči na stráži, sledující každý krok obyvatel – lidí i Nekoma, bytostí, které plynule přecházejí mezi lidskou a kočičí podobou.
Domy jsou vysoké a úzké, s věžičkami připomínajícími špičaté uši a spirálovými komíny, z nichž stoupá vůně dřeva, čaje a koření. Střechy jsou šikmé a pokryté tmavými taškami, po kterých se ve stínech pohybují siluety koček. Okna mají okenice malované jako oči, některé přimhouřené, jiné dokořán, a šarlatové závěsy se nikdy zcela nezatahují – jako by město neustále sledovalo samo sebe.
Ulice jsou dlážděné starými kameny a lemované křivými lucernami, jejichž světlo nebliká, ale tiše pulzuje. Mlhy se drží u země a v noci šeptají jména těch, kteří zmizeli v uličkách, kde realita trochu měkne.

Hlavní místa Nimbrichu:

• Zlatá věž měsíce – Nejvyšší věž ve městě, zdobená zlatými ornamenty, která slouží jako sídlo městské rady a zároveň jako chrám měsíce. Uvnitř se nachází svatyně, kde Nekoma v klidu meditují a učí se ovládat své proměny.

• Stará tržiště u Prasklé fontány – Skryté pod rozvětvenými baldachýny černých plachet. Zde alchymisté, obchodníci s amulety a měňavci nabízejí podivné artefakty, mluvící svitky nebo kadidla, která vyvolávají sny.

• Ulička šeptajících zdí – Úzká a téměř zapomenutá, kde se podle legend stěny mění podle pocitů kolemjdoucích. Nekoma zde často mluví sami se sebou – nebo s něčím, co odpovídá zpátky.

• Kočičí dóm (Dóm proměn) – Chrám zasvěcený bohyni proměn a rovnováhy. Jeho stěny jsou pokryté zrcadly, která neodrážejí vnější vzhled, ale vnitřní podobu. Tady mladí Nekoma procházejí rituály přijetí.

• Černý čajový pavilon "U Třetí tlapky" – Oblíbené místo k setkávání. Voní tu po skořici, vanilce a krvi růží. Některé čaje odhalují pravdu, jiné přivolávají vzpomínky nebo sny cizích lidí.

• Podměstí Tlumených tónů – Skrytá čtvrť pod městem, kde se skrývají zakázané knihy, kouzelníci v exilu a tajné spolky. Všude zde zní tichá hudba – zvuky, které slyší jen ti, kteří hledají víc, než by měli.

Grosvale – Zahrady nočních růží

Na hranici mezi snem a skutečností leží Grosvale, město zahalené do věčného soumraku. Nad jeho věžemi a zahradami se rozprostírá nebe v odstínech fialky a zralé růže, ozářené zlatým měsícem a hvězdami, které nikdy nemizí. Nikdy tu není úplný den ani noc – jen přetrvávající stíny, které se vlní ulicemi jako sametové závoje.
Město je postaveno z bílého kamene a černého kovu, s fasádami zdobenými reliéfy květin, koček a svinutých pergamenů. Fontány na každém rohu šeptají jména dávných vládců, zatímco se v nich líně valí tmavě rudá voda, vonící po růžích a železe. Lampy s modrým plamenem vrhají bledé světlo a tančící stíny po dláždění, jakoby s městem dýchaly.
Kočičí šlechta, nesmírně elegantní a nebezpečná, se obléká do hedvábí, sametu a černého krajkoví. Každý ples je oslavou moci i klamu, kde se tajemství vyměňují stejně často jako tanečníci.

Hlavní místa Grosvale:

• Chrám Noční vůně – Chrám vonících mlh a zavřených očí, kde se modlí k bohyni snů, jedu a ticha. V jeho útrobách jsou stěny pokryté květinovými reliéfy a vzduch je nasycen vůní kadidla a růží.

• Schodiště Šarlatových závěsů – Široké schodiště vedoucí k sídlu nejstarší šlechtické linie. Zábradlí je zdobené reliéfy liščích ocasů a maskovaných tváří. Každý schod při došlapu mírně zaduní, jako by tlukot srdce odpovídal cizímu rytmu.

• Tržiště šeptů – Překryté síťovinou tmavých baldachýnů, kde se prodávají tajemství, parfémované dopisy, snová vína a zakázané květy. Prodejci nemluví nahlas – šeptají, nebo spíše naznačují.

• Dóm Tisíce plesů – Rozlehlá budova z černého kamene a měsíční mosazi. Strop je tvořen stovkami zavěšených svícnů. Každý ples má jinou barvu, vůni i pravidla – a někdy i jinou cenu za vítězství.

• Růžové skleníky – Tajemné zahrady uzavřené v kovových a skleněných konstrukcích. Růže zde rostou na stěnách, ve vzduchu i ve vodě. Některé šeptají jména, jiné pláčou černé kapky. Ve sklenících se skrývají i tvorové, které nesmí spatřit denní světlo – a v Grosvale se to snadno dodržuje.