Obloha nad Fatumveil je stříbrná, zlověstně se leskne jako povrch stojaté vody pod měsícem. Z ní se valí modré a fialové mraky, které se pohybují tiše a pomalu, jakoby byly samy zhmotnělým dechem zapomenutých bohů. Černý měsíc, temný a bez lesku, visí nehybně na nebi – je to tichý strážce, který nikdy nesvítí, jen bdí. Mezi mraky se mihotají hvězdy, jejichž barvy nejsou běžné – černé jako uhel, růžové jako slabý záblesk vzpomínky, červené jako vyhasínající oheň a žluté jako prastaré zlato. Jejich svit není jasný, ale pulzuje jako srdce dávno zapomenutého vesmíru.
Země Fatumveil je pokryta temně šedým pískem, přecházejícím v místech v černé, skelně lesklé kameny, které se třpytí, jako by plakaly stříbřitými slzami. Krajinu narušují ruiny zřícených hradů a věží, jejichž tvar je zkřivený staletími větru a kouře. Je to místo, kde čas neplyne, jen přetrvává. Runy a symboly, vyryté do kamene, vyprávějí jazykem, který už nikdo nečte – jsou stínem věků.
Toulají se zde duše, jejichž podoba je rozostřená a křehká jako mlha. Některé jsou zahaleny v černých pláštích, jiné ve šatech z prachu a světla, které se rozpadají při každém pohybu. Jejich oči jsou zrcadlem ztracených příběhů, plné nevyřčených touh a dávné bolesti. Ticho zde není jen neproniknutelné – je živé, prokládané jen šepoty, které zní jako vzdálené vzpomínky.
Všude visí černé lucerny s kovovými rámy pokrytými patinou času, vydávající světle modré a světle fialové světlo. Tato světla se pohybují, tančí, jako by v sobě nesla duše těch, kteří se ztratili. Na některých místech se tato světla shlukují do kruhových formací, vytvářejících prchavou iluzi posvátnosti.
Stavení, která zde zůstala, jsou opuštěná a zpustlá. Ve vnitřních prostorách hoří svíčky, jejichž plameny jsou nestálé a hypnoticky se kroutí v neviditelném vánku. Zdi jsou potažené tmavými, rozpadlými tapetami, a podlahy jsou pokryté prachem starým jako sama říše. Mlha, která se nikdy nezvedá, klouže krajinou jako tichý závoj, skrývá postavy, předměty i myšlenky. V hlubokých lesích a opuštěných chrámech je vzduch těžký a nasycený kouřem, který se plazí po zemi jako živý.
Vítr zde nemá směr – jen existuje. Nese šepoty, které nelze plně zachytit, jako by každé slovo bylo vyřčeno v jazyce, který zná jen smrt. Občas se zdá, že sám vítr zpívá – smutnou píseň o tom, co bylo a nikdy nebude.
Uprostřed Fatumveil stojí palác, jehož věže jsou z kamene a skla, zakroucené do tvarů, které připomínají led nebo kosti mrtvého obra. V jeho síních se vznáší mlha, mezi zkreslenými zrcadly a vybledlými obrazy, které zachycují duše uvězněné v jejich poslední myšlence.
Fatumveil je svět pohřbený v čase, kde život, smrt a vzpomínky tančí v nekonečné spirále, a kde den a noc nikdy zcela nepřijdou, ani nikdy zcela neodejdou.
Hrad Chalmyreth – Stříbrná trnová koruna říše duchů
Hrad Chalmyreth působí jako monument zapomenuté slávy – černý, majestátní a mrtvě tichý. Zdi z tmavého kamene odrážejí fialový svit stále přítomné mlhy, která obklopuje jeho věže. Každé okno je zdobeno modrými okenicemi s rytinami stříbrných run, a v noci z nich vyzařuje chladné světlo jako z duší dávno padlých strážců.
Stříbrné ornamenty v podobě šlahounů růží, netopýřích křídel a kapek rosy zdobí kované zábradlí, svícny i brány. Vlajky v temně modré a fialové visí bez pohybu ve větru, jako by svět zde neznal vítr – ani život. Nad tím vším září ledově modré nebe, bez hvězd, jen s tajemnými pruhy světla – snad jde o stíny zapomenutých bohů.
Hlavní místa hradu Chalmyreth
1. Trůnní síň Zapomenutí
Obrovská síň vyzdobená černým mramorem a fialovými závěsy z těžkého sametu. Trůn je vytesán z modrého kamene a zdoben stříbrnými hroty. Fialové světlo padající z vysokých vitrážových oblouků maluje stíny, které se pohybují i bez přítomnosti života. Koberce jsou temně indigové s ornamenty připomínajícími vířící duše.
2. Knihovna bez hlasu
Stěny z tmavého dřeva, regály vysoké až ke stropu, knihy se stříbrnými hřbety. Černé sloupy jsou poseté fialovým mechem, který tlumí každý krok. Ve středu knihovny se nachází studna z modrého skla, nad níž se vznášejí perleťové nitky vzpomínek.
3. Zimní zahrada Padlého sněhu
Rostliny mají fialové a modré listy pokryté krystaly, které svítí slabě ve tmě jako měsíční světlušky. V jezírku klidně plují stříbrné květy, které nikdy nezvadnou. Cestičky jsou lemované černým kamenem a kapky rosy mají barvu oceánu za soumraku.
4. Komnata Mlžné vládkyně
Závěsy a ložní baldachýn z černého hedvábí, na kterém jsou jemně vyšívány stříbrné symboly měsíců. Lože má povlečení v barvách Mitternacht (temně modrá) a levandulové fialové. Z rohů místnosti stoupá jemná mlha z modrých lamp, v nichž hoří plameny bez tepla.
5. Síň Tichých poutníků
Kamenné postavy v odstínech šedomodré a černé lemují hlavní uličku. Každá má na sobě stříbrný řetěz nebo pásku přes oči. Podlaha je tmavě fialová, jako zkrvavený ametyst. Místnost je tak tichá, že je slyšet vlastní srdce – pokud ho ještě máš.
6. Krypta Bezejmenných
Chodby jsou osvětlené stříbrně modrými plamínky. Rakeve jsou potažené tmavým kovem s fialovými ornamenty, na zdech visí amulety z obsidiánu a stříbra. Voda, kapající ze stropu, zní jako tlumený zpěv neznámého chóru.
7. Větrná observatoř
Věž s otevřenou kupolí, kde vítr ševelí mezi modro-stříbrnými prapory. Podlaha z černého kamene se jemně leskne a je posetá fialově svítícími runami. Oltář uprostřed nese misku z leštěné oceli, v níž se zrcadlí obloha – temná, tichá, věčná.
Ashnyrelka – Město Stínového Jasu
Ashnyrelka, hlavní město říše duchů, se rozkládá na hraně mezi světem mrtvých a živých, ponořená do nekonečného soumraku, kde nikdy nenastává skutečný den ani noc. Obloha nad městem je věčně zastřena zlověstně krásnými oblaky ve fialových a modrých odstínech, jakoby nasáklými stříbřitým světlem ze zapomenutých hvězd. Černý měsíc, obklopený rudými a růžovými prstenci, visí nad městem jako tichý strážce, jehož světlo vrhá podivně deformované stíny. Ve výšinách se mihotají hvězdy, z nichž některé září žlutě jako staré lucerny a jiné pulzují jako živé oči.
Město je tvořeno věžovitými sídly z černého kamene, s ornamenty ve stříbře a skle připomínajícím ztuhlé slzy. Ulice jsou dlážděné starobylými runami, které v noci slabě září, a mlha se v nich plíží jako duchové dávno zapomenutých obyvatel. Na střechách domů visí kované lucerny, v nichž místo plamene tančí modravé plamínky duší.
Hlavní místa Ashnyrelky:
Katedrála Tichého Soudu
Vysoká, štíhlá stavba z černého mramoru, jejíž vitráže znázorňují příběhy mrtvých a zatracených. Zde duchovní soudci rozhodují o osudu bloudících duší. Ze zvonice se ozývá zvuk zvonů, které nezvoní pro živé, ale pro ty, kdo zůstali uvězněni mezi světy.
Stříbrná Alej
Hlavní třída města, lemovaná černými stromy s listím jako z fialového skla. V noci zde září lucerny naplněné stříbrným světlem. Obchody s alchymií, magickými knihami a památkami ze světa živých i mrtvých se táhnou po obou stranách.
Palác Mlčenlivých
Sídlo panovníků duchů – éterických bytostí zahalených do stínů. Palác se tyčí na skále nad mlžným jezerem a jeho věže se ztrácejí v oblacích. Okna jsou z kouřového skla a sály ozvěny. Zde sídlí rada, jež dohlíží na rovnováhu mezi světy.
Zahrady Ztracených Vzpomínek
Tiché zahrady plné stromů s korunami jako z mlhy a květin, které mění barvy podle přítomnosti duší. Sem přicházejí ti, kdo zapomněli své jméno, minulost či smysl své pouti. Uprostřed zahrady stojí zrcadlové jezírko, v němž lze spatřit stíny toho, co kdysi bylo.
Most Šepotů
Starý most z černého železa spojující dvě části města. Když po něm někdo přechází, slyší tiché hlasy – vzpomínky, přání a varování těch, kdo prošli dřív. Most je považován za posvátné místo a přechod mezi vědomím a nevědomím.
Trh Mizejících Toulek
Proměnlivé tržiště, které se nikdy nenachází dvakrát na stejném místě. Obchodníci zde prodávají předměty, které neexistují – sny, ozvěny, pocity a dávno ztracené časy. Návštěvníci jsou varováni, aby si pamatovali cestu zpět.
Velquinthar – Město mezi stíny a hvězdami
Velquinthar, ztracený ve věčném šeru, je městem, kde se nikdy nerozední a nikdy zcela nesetmí. Nad jeho věžemi, střechami z tmavého břidlicového kamene a katedrálami s gotickými oblouky se vznáší stříbrné nebe rozvířené fialovými a modrými mraky, které se zdají být živé, jako by šeptaly prastaré příběhy. Vysoko na nebi visí černý měsíc – tichý strážce města, jehož chladné světlo vrhá dlouhé stíny i během "dne". Oblohu zdobí hvězdy, které nikdy nemrknou – černé, růžové, rudé a žluté body světla rozeseté jako znamení zapomenutých bohů.
Město je zahalené nepřetržitým soumrakem, v němž se čas rozplývá. Lucerny s magickými krystaly na rozích ulic nikdy nezhasínají, jejich namodralé a fialové plameny šeptají do ticha.
Hlavní místa Velquintharu:
Chrám Beztvarého Měsíce
Gotická svatyně postavená z černého mramoru s vysokými věžemi, které prorážejí nebe. Slouží jako místo kultu a magie, kde kněží a čarodějové studují tajemství temné oblohy.
Hlavní tržiště Selenmor
Záhadné, labyrintické tržiště pod otevřeným nebem, osvětlené lucernami zavěšenými na kovových obloucích. Obchodníci zde prodávají vzácné ingredience, prokleté artefakty a elixíry světélkující jako samotné hvězdy.
Nocturní knihovna
Rozlehlá knihovna s klenutými stropy a pohyblivými regály. Knihy zde šeptají svá tajemství jen těm, kdo se nebojí slyšet pravdu. Strážci knihovny nosí dlouhé temně fialové pláště a masky z ebenového dřeva.
Most Stříbrného Dechu
Mystický most z kovu, který nikdy nerezaví, a který spojuje dvě části města nad říční mlhou. Říká se, že most zpívá, když jím prochází duše mrtvých.
Zahrady Večerních růží
Skrytý park plný květin, které kvetou pouze v tomto městě – černé, rudé a tmavě růžové růže, jejichž vůně je opojná a lehce neklidná. Mezi keři se prý skrývají stíny minulých obyvatel města.
Palác Tiché královny
Rezidence tajemné vládkyně Velquintharu. Palác z temně stříbrného kamene, porostlý liánami s nočními květy, má věže bez oken a síně ozvěn. Královna se zjevuje jen při zatmění měsíce.
Tyvokhael – Město pod stříbrným nebem
Tyvokhael je starodávné město duchů, které se rozprostírá na kamenných terasách mezi mlhavými kopci a prastarými klenutými mosty. Nebe nad městem je věčně zalito stříbřitým leskem, rozervaným fialovými a modrými oblaky, které se pomalu plazí jako zbloudilé stíny snů. Černý měsíc visí na obloze jako prázdné oko a hvězdy – černé, růžové, červené i žluté – září zlověstně, jako by měly vlastní vědomí. Nikdy tu není úplně den ani noc – čas v Tyvokhaelu je rozptýlen v neuchopitelném šeru, kde se zdi domů i tváře obyvatel ztrácí v pološeru a iluzích.
Město je postaveno z tmavého kamene, zdobeného stříbrnými ornamenty a vitrážemi s fialovými odlesky. Ulice lemují vysoké lampy se studeným plamenem, který nikdy nehasne. Domy se tyčí do výšky s ostrými střechami, věžemi a balkony pokrytými břečťanem barvy zapomenuté krve. Ticho je tu hluboké a zvuk kroků se nese jako šepot přes propasti času.
Hlavní místa Tyvokhaelu:
Katedrála Zrcadlového Svícení Kolosální stavba s vitrážovými okny, která odrážejí nejen světlo, ale i vzpomínky. Duchové sem přicházejí, aby nalezli mír… nebo ztracené části sebe.
Tiché tržiště Eirenai
Stánky, které se objevují jen v určitých hodinách mezi úsvitem a soumrakem. Prodávají se zde prapodivné relikvie – mlhové klíče, stíny z dětství či střípky snů.
Zahrady zapomenutých duší Mlžné zahrady plné podivných rostlin, které šeptají jména těch, kdo byli zapomenuti. Fialové květy svítí ve tmě a každá z nich ukrývá jednu vzpomínku.
Noční most Telvarien
Černý most přes řeku stínů. Říká se, že pod ním protékají myšlenky mrtvých. Kdo jím projde za ticha, může slyšet hlasy minulosti.
Dům Nekonečné Ozvěny
Stará knihovna, kde každé slovo, jednou vyslovené, zůstane navěky. Stěny šeptají básně i tajemství, a svitky mění obsah podle čtenářovy duše.
Fhazandrel – Město Mlčících Zvonců
Fhazandrel, hlavní město říše duchů, se rozprostírá na okraji prastaré mlžné propasti, kde světlo nikdy neprozařuje naplno a stíny mají vlastní vůli. Je to město věčné noci, kde se ticho ozývá hlasitěji než slova, a kde se čas zdá být jen ozvěnou zapomenutých století.
Budovy se tyčí do výše jako temné věže, jejichž ostré střechy se ztrácejí v šedomodrém oparu. Architektura připomíná viktoriánské domy zkřížené s gotickými katedrálami – zdobené balustrády, vitrážová okna zářící vnitřním světlem duší a kovové ornamenty ve tvaru netopýrů, havranů a rozeklaných růží. Ulice jsou dlážděné černým kamenem, po kterém se bez zvuku pohybují duchové, zakuklení poslové a tiší strážci města.
Vzduch je chladný a nese vůni starých knih, kadidla a vzpomínek. Nad městem se vznášejí zčernalé lampy napájené magickým světlem ztracených duší, které bledě žhnou ve fialových, modrých a stříbrných odstínech.
Hlavní místa Fhazandrelu:
Zvonová katedrála Ticha
Dominanta města – monumentální chrám s desítkami věží, v nichž visí zvony, které nikdy nezazní. Legenda praví, že až zazvoní, nastane konec všech věcí. Slouží jako chrám pro duchovní bytosti a místo obřadů přechodu.
Trh Stínových Vzpomínek
Pomalý, tichý trh, kde obchodníci v maskách prodávají zhmotnělé vzpomínky, sny zemřelých, kousky minulosti i zakázané relikvie. Zákazníci zde mluví šeptem – je nepsaným pravidlem, že jméno nesmí být vysloveno nahlas.
Zrcadlový Palác Ezereth
Sídelní palác místodržící nebo panovníka Fhazandrelu. Je postaven z černého obsidiánu a pokryt vnitřními zrcadly, která ukazují nejen odraz, ale i minulost a někdy i nejskrytější strachy. Slouží jako centrum vlády i jako labyrint pro duchovní procesí.
Knihovna Zapomenutých Jmen
Věž plná svitků, knih a tabulek, které uchovávají jména duší, jež nebyly nikdy vyslyšeny. Strážena slepými archiváři s hadími jazyky. Kdo zde své jméno najde, může se stát znovuzrozeným... nebo zcela vymazaným.
Mlžné Doky
Plovoucí přístav na jezeře duchů, odkud vyplouvají lodě vedené kostěnými převozníky do jiných částí říše mrtvých. Voda je neprůhledná a v hlubinách se hýbou stíny nepojmenovaných bytostí.
Ulice Prázdných Oken
Čtvrť, kde domy nemají dveře, jen okna zírající do nicoty. Obydlí dávno mrtvých šlechtických rodin a jejich strašidel, která nikdy neodpočívají. Ulice je zakleta a někdy se sama mění.
Ulmirestha — město mezi světy
Ulmirestha není jen město – je to hranice. Hraniční kámen mezi životem a smrtí, mezi dýmem a stínem, mezi šeptem minulosti a tichem, které teprve přijde. Rozprostírá se v krajině, kde nebe je bílé, mraky modré jako staré závoje, a kde černý měsíc visí na obloze jako hřeb čehosi zapomenutého. Černé hvězdy kolem něj nesvítí, ale spíše tlumí světlo – jako díry v realitě. Ulmirestha stojí ve věčné soumrakové hodince, v tichu, které je slyšet.
Architektura je vysoká, špičatá, tesaná z temného kamene a železa. Štíhlé věže se tyčí jako prsty mrtvého boha, domy mají štíty zdobené reliéfy duchů a chrličů. V ulicích vládne ticho přerušené jen zvukem vzdálených zvonů, šelestem hábitů a šepotem, který nejde přesně lokalizovat. Obyvatelé – ti živí – se pohybují pomalu a s respektem. A ti druzí? Ti jsou všude, ale zřídkakdy je vidět.
Významná místa města Ulmirestha:
Lucernové schody
Stoupající kamenné schodiště vinoucí se do mlžných výšin. Lucerny podél cesty hoří světlem, které odráží barvu duše posledního poutníka. Nikdo neví, co čeká na vrcholu – jen že návrat nikdy není stejný.
Prachová čtvrť
Nejstarší část města, pohřbená v prachu vzpomínek, popela minulosti a nevyřčených příběhů. Zdejší ulice znají jména dávno mrtvých a domy se samy opravují, jako by chtěly něco skrýt.
Věž Třinácti zvonků
Osamocená věž, jejíž zvony každou noc odbíjí jiný tón – každý zvuk volá jiné duchy. Někdy město ztichne úplně, aby poslouchalo.
Mlčící loděnice
Přístaviště duchovních korábů, které vyplouvají po obloze. Odnášejí ty, kdo nepatří ani sem, ani tam. Loď nikdy nemluví – jen odjíždí.
Dýmající studna
Ze dna této prastaré studny nestoupá voda, ale hustý dým, v němž lze slyšet šeptaná jména. Některým se prý zjeví i jejich vlastní.
Černá botanika
Skrytá zahrada plná rostlin, které rostou z popela a stínů. Barvy fialové, modročerné a temné indigové, květy vonící po smutku a dešti.
Knihovna beze slov
Chrám ticha. Knihy zde mlčí, dokud je neotevřeš – pak mluví jen k tobě, šeptem snů nebo obrazů v mysli.
Chodba nekroforů
Tichá, hluboká cesta pod městem, kudy nosiči mrtvých přecházejí mezi světy. Jejich kroky neslyšíš – jen cítíš chlad, když projdou kolem.
Hodovní síň Popelavých
Velký sál, kde se noc co noc schází mrtvá šlechta ke svým slavnostem. Stíny tančí, tabule se prostírá sama, a hudba hraje bez nástrojů.
Ulmirestha je město, které se nechá vnímat, ne však pochopit. Je to město mezi dechem a tichostí, mezi životem, který pomalu končí, a smrtí, která ještě nezačala.
Architektura je vysoká, špičatá, tesaná z temného kamene a železa. Štíhlé věže se tyčí jako prsty mrtvého boha, domy mají štíty zdobené reliéfy duchů a chrličů. V ulicích vládne ticho přerušené jen zvukem vzdálených zvonů, šelestem hábitů a šepotem, který nejde přesně lokalizovat. Obyvatelé – ti živí – se pohybují pomalu a s respektem. A ti druzí? Ti jsou všude, ale zřídkakdy je vidět.
Významná místa města Ulmirestha:
Lucernové schody
Stoupající kamenné schodiště vinoucí se do mlžných výšin. Lucerny podél cesty hoří světlem, které odráží barvu duše posledního poutníka. Nikdo neví, co čeká na vrcholu – jen že návrat nikdy není stejný.
Prachová čtvrť
Nejstarší část města, pohřbená v prachu vzpomínek, popela minulosti a nevyřčených příběhů. Zdejší ulice znají jména dávno mrtvých a domy se samy opravují, jako by chtěly něco skrýt.
Věž Třinácti zvonků
Osamocená věž, jejíž zvony každou noc odbíjí jiný tón – každý zvuk volá jiné duchy. Někdy město ztichne úplně, aby poslouchalo.
Mlčící loděnice
Přístaviště duchovních korábů, které vyplouvají po obloze. Odnášejí ty, kdo nepatří ani sem, ani tam. Loď nikdy nemluví – jen odjíždí.
Dýmající studna
Ze dna této prastaré studny nestoupá voda, ale hustý dým, v němž lze slyšet šeptaná jména. Některým se prý zjeví i jejich vlastní.
Černá botanika
Skrytá zahrada plná rostlin, které rostou z popela a stínů. Barvy fialové, modročerné a temné indigové, květy vonící po smutku a dešti.
Knihovna beze slov
Chrám ticha. Knihy zde mlčí, dokud je neotevřeš – pak mluví jen k tobě, šeptem snů nebo obrazů v mysli.
Chodba nekroforů
Tichá, hluboká cesta pod městem, kudy nosiči mrtvých přecházejí mezi světy. Jejich kroky neslyšíš – jen cítíš chlad, když projdou kolem.
Hodovní síň Popelavých
Velký sál, kde se noc co noc schází mrtvá šlechta ke svým slavnostem. Stíny tančí, tabule se prostírá sama, a hudba hraje bez nástrojů.
Ulmirestha je město, které se nechá vnímat, ne však pochopit. Je to město mezi dechem a tichostí, mezi životem, který pomalu končí, a smrtí, která ještě nezačala.
Thaequoril – Město bez dechu
Thaequoril stojí v samotném srdci říše duchů – jako sen, který se nikdy neprobudí. Obloha nad ním je věčně zakalená stříbrným světlem, rozpitá fialovými mraky, jež se pomalu převalují jako myšlenky, které měly být zapomenuty. Černý měsíc visí nad městem nehybně, s tváří obrácenou k zemi, ale bez jasu. Není tu den. Není tu noc. Jen neustálý šerosvit, v němž barvy pohasínají, a přesto žhnou.
Domy jsou vysoké, štíhlé, se střechami ostrými jako vzlyky. Okna mají zamlžená, zabarvená skla v tónech rudé, růžové, černé a žluté, která propouštějí pouze tolik světla, kolik je nutné k tomu, aby se nic nezdálo zcela skutečné. Město je tiché. Žádné kroky, žádné hlasy. I vítr tu vane mlčky – a s sebou nese vzpomínky těch, kdo zůstali viset mezi světy.
Hlavní místa Thaequorilu:
Síně Ztišených Zvonů
Obrovská budova s věžemi, kde visí popraskané zvony, které nikdy nezvoní. Jsou zavěšeny vysoko, jako relikvie ticha. Uvnitř se konají pohřby beze slov, obřady bez jmen. Ti, kdo sem vstupují, už nikdy nemluví.
Šepotová nábřeží
Černá řeka, která neteče, ale vznáší se nad kamenem jako vzpomínka na vodu. Její hladina odráží stříbrné nebe i temné duše, které se v ní nikdy neutopily. U nábřeží posedávají postavy, jejichž rty se pohybují – ale žádný zvuk se nerodí.
Fialový Dům Osleplých
Chrám z černého kamene s fialovou kupolí, která pohlcuje světlo. Uvnitř vládne stín a zapomnění. Poutníci sem přicházejí, aby zavřeli oči – navždy. Nikdo nemluví, nikdo nevidí. Jen ticho.
Dvůr Černých Loutek
Opuštěné náměstí, kde se každý večer odehrává podivné divadlo. Loutky, vedené neviditelnou silou, předvádějí příběhy, které nikdo nepochopí – ale všichni cítí. Publikum je nehybné. Někdy se přidá další postava – a už nikdy neodejde.
Dům Zapomnění
Nízce rozlehlá stavba porostlá růžemi bez trnů, jejichž květy nikdy neuvadnou. Uvnitř panuje podivná mlha. Čas se zde ztrácí a jména z paměti mizí jako popel ve větru. Je to útočiště pro ty, kdo nechtějí pamatovat – a kdo si nepřejí být zapamatováni.
Ulice Není-Kroků
Úzká, kamenná ulička, která se mění pokaždé, když ji někdo projde. Lampy tu hoří růžovým a žlutým světlem, ale nedávají teplo. Nikdo tudy nechodí dvakrát. Každý krok zní, jako bys kráčel po vlastních vzpomínkách.
Thaequoril je město ticha a čekání, stvořené z melancholie, vzpomínek a nevyřčených přání. Každé místo má své vlastní mlčení. Každý kout dýchá neklidem. A nikdo si není jistý, jestli se odtud dá odejít – nebo jestli se vůbec někdy vešel dovnitř.
Rhaemundis — město věčného soumraku a stříbrné melancholie
Nad městem se rozprostírá stříbrné nebe, hladké a bez jediné známky slunce. Fialové mraky se tiše převalují po obloze jako hedvábné závoje, měnící tvary pomalu a bez cíle. Ve středu nebe září černý měsíc, jehož povrch je matný a neproniknutelný, jako by pohlcoval světlo místo toho, aby ho vydával. Hvězdy, rozeseté po obloze v nepravidelných shlucích, září podivnými barvami — černou, jemnou růžovou, hlubokou červení a tlumenou žlutí — a jejich lesk se nikdy nemění.
V tomto městě není nikdy opravdové ráno ani hluboká noc; jen nekonečné přítmí, v němž stíny a světla splývají v tiché harmonii.
Ulice Rhaemundisu jsou široké a klidné, dlážděné temným kamenem s hladkým povrchem. Domy jsou vysoké a úzké, stavěné z šedého a černého vápence, s elegantními arkýři a štíty, jejichž linie jsou přísné, ale nádherně vyvážené. Fasády často zdobí jemné ornamenty z kovu a kamene, připomínající květy, vlnky a oblouky, ale nikdy přehnané či okázalé.
Hlavní místa města Rhaemundis:
Velká knihovna Caelum Argentum
Rozlehlá stavba s obloukovými okny a klenutými chodbami, kde se nachází tisíce svazků psaných na šedém pergamenu. Vzduch tu voní suchým papírem, kadidlem a starým dřevem. Knihovna je otevřena neustále, v tichém přítmí fialového světla.
Divadlo Nocturne
Elegantní divadlo s mramorovým schodištěm a velkým sálem s temně rudým sametem. Zde se konají hudební představení, tiché balety a melancholické hry, jejichž melodie se nesou uličkami ještě dlouho po závěrečném dějství.
Náměstí Lirien
Široké náměstí s fontánami z tmavého kamene, v nichž proudí stříbřitá voda. Kolem se tyčí kavárny a čajovny s vysokými okny a černými okenicemi. Náměstí je klidné, plné tlumených hlasů a pomalých kroků, zatímco v jeho středu stojí starobylá hodinová věž, jejíž ciferník je z tmavého kovu a zlatých číslic.
Galerie Eosienne
Vznešená galerie umění, kde jsou vystavena portréty a krajiny v odstínech šedi, fialové a karmínové. Tiché kroky návštěvníků se ztrácejí v prostorných sálech s vysokými stropy a mramorovými podlahami.
Oblouk Salvière
Monumentální oblouk na východním okraji města, postavený z černého kamene, pod nímž vchází cestovatelé a obchodníci z okolních krajin. Jeho linie jsou prosté, ale monumentální, a při pohledu skrz něj se zdá, že svět za městem je vždy zahalen jemnou mlhou.
Žádné komentáře:
Okomentovat