Ezerath – Země krvavého soumraku

Ezerath – Země krvavého soumraku

Kde bolest nikdy neutichá a smrt není konečnou zastávkou

Ezerath je říše, kde se zhmotňuje samotná podstata utrpení. Toto místo je domovem Sanguinothů – bytostí zrozených z krve a smrti, duchů utrpení a přelité bolesti.

Obloha, měsíc a světlo říše

Obloha Ezerathu je věčně zastřená těžkými černými mračny, které se převalují jako dým nad spáleništěm. Nikdy se nerozestoupí, ale občas mezi nimi probleskne rudé světlo blesků. Nejsou to obyčejné blesky – místo zvuku hromu přinášejí jen tiché šeptání, v němž lze zaslechnout nářky dávno zemřelých.

Dominantou nebe je krvavá luna – obrovský rudý měsíc, jehož záře pokrývá zemi temně rudým světlem. Není studená ani teplá, ale spíš tíživá, jako by na vše neustále dohlíželo nějaké neznámé oko. Jeho světlo nerozptyluje temnotu – naopak ji prohlubuje.

Krajina a příroda

Ezerath je země, kde nic neroste přirozeným způsobem. Půda je černá, popraskaná, s rudými žilami připomínajícími zaschlou krev. Když na ni někdo šlápne, zdá se, že se pod nohama nepatrně chvěje – jako by dýchala.

• Řeky a jezera – Jsou rudé, husté jako krev a nikdy neproudí rychle. Jejich hladina se občas zavlní, jako by se pod ní cosi pohybovalo. Každý, kdo se v nich odrazí, vidí nejen sebe, ale i své nejtemnější vzpomínky.

• Hory a skály – Černé masivy s ostrými vrcholky, jejichž štěrbiny září temně rudým světlem. Některé útesy nesou otisky dávných rukou, jako by se po nich někdo neustále škrábal vzhůru.

• Lesy – Stromy mají kůru tvrdou jako kost, jejich listy jsou rudé a oranžové a nikdy nešustí, ale spíš tiše šeptají. Některé mají pod kůrou žíly, které slabě pulsují.

• Mlhy – Plazivé černorudé mlhy, které se pohybují samy od sebe. Kdo v nich zůstane příliš dlouho, začne slyšet tiché hlasy a cítit dotyky neviditelných rukou.

SANGUIS DOMUM – HRAD KRVE A STÍNŮ

Sanguis Domum není jen hrad. Je to živoucí kletba, zrozená z bolesti, zrady a krve prolité v nekonečných masakrech. Jeho černé zdi nejsou pouze kamenem, ale nasáklým masem mrtvých, jejichž výkřiky stále rezonují ve vzduchu.

Nad hradem se rozprostírá obloha rudá jako sražená krev, protkaná černými mraky a blesky barvy rozžhaveného železa, které osvěcují siluetu věží. Černé hvězdy, mrtvé a chladné, shlížejí dolů jako prázdné oči světa, který kdysi byl.

Věže hradu trčí k nebi jako kostěné prsty vyzáblé ruky, zatímco rudé vitráže krvácejí světlem, jež nepatří tomuto světu. Každý kámen pulsuje temnou energií, každá chodba ukrývá stíny, které se pohybují, i když nikdo neprošel.

Ale nejhorší není hrad sám. Nejhorší je to, co v něm žije.

Sanguinoth nejsou lidé. Nikdy nebyli. Nejsou stvoření z masa a kostí, ale z krve, která se nevsákla do země, ale zůstala jako věčná ozvěna násilí.

Vznikají tam, kde se prolila krev bez slitování – na popravištích, na bitevních polích, u obětních oltářů. Jsou nenávistí, která odmítla zemřít.

Nemají minulost. Nemají vzpomínky. Jsou jen hladem, temnotou a šeptanými hlasy, které nelze utišit.

Mají královnu, ale nikdo nezná její jméno.

KRÁLOVNA KRVAVÝCH SLZ

Nejvyšší z nich. Nikdo ji nikdy nespatřil v plném světle. Pohybuje se v mlze rudého světla, z jejího pláště stékají kapky krve, které nikdy nevyschnou.

Říká se, že její hlas dokáže uvrhnout i ty nejsilnější v šílenství – a že kdokoli zaslechne její píseň, už nikdy nespatří denní světlo.

MÍSTA ZATRACENÍ

Každá chodba, každý sál, každé zrcadlo ukrývá něco, co by nikdy nemělo existovat.

1. Krvavé nádvoří

Místo, kde zem nikdy nezaschne. Krev padlých zde vytvořila rudé jezero, v němž se pohybují stíny těch, kteří neměli zemřít.

2. Trůnní sál Temného Vládce

Zde sedí neviditelná moc. Kdo vstoupí, bude sledován – a možná nikdy neodejde.

3. Knihovna Zapomenutých

Knihy psané krví a prachem. Každý, kdo je čte, přestane být sám sebou a stane se jen dalším příběhem ve zdech této knihovny.

4. Katakomby Sténajících

V těchto chodbách šeptají hlasy mrtvých. Někdy prosit o pomoc, jindy lákat do pastí, které nemají úniku.

5. Sál Krvavých duší

Zdi pokryté otisky rukou těch, kteří se snažili uniknout. Když zde stojíte v tichu, slyšíte tlukot jejich ztracených srdcí.

6. Sál Zrcadel Duší

Zrcadla, která neodrážejí tělo, ale temnotu uvnitř vás. Každý, kdo se podívá, zjistí, že jeho vlastní odraz se na něj dívá jinak, než by měl.

7. Rudá kaple

Oltář není věnován žádnému bohu. Je zasvěcen krvi, která nikdy nepřestala téct.

8. Komnaty Krvavých snů

Spát zde znamená prožít utrpení těch, kteří zemřeli ve spánku. Každý sen je pouto, které vás nikdy nepustí zpět.

9. Galerie Krvavých odrazů

Obrazy zde nejsou namalovány barvou, ale dušemi těch, kteří byli zachyceni ve svém posledním okamžiku.

10. Most Rudého světla

Spojuje dvě věže hradu, ale nikdy nevede k bezpečí. Ti, kdo po něm přejdou, uvidí pohybující se stíny v rudém světle, ale nikdy nepoznají, zda je to skutečnost, nebo jen past.

11. Svatyně Krvavých slz

Oltář, kde stéká krev po kamenných stěnách. Každá kapka je vzpomínkou na ty, kteří byli v hradu uvězněni navždy.

12. Komnata Krvavých křídel

Zde se rodí Sanguinoth. Z rudé mlhy povstávají jejich křídla, ale nejsou to křídla smrtelníků – jsou z černé krve a stínů, které nikdy neustávají v pohybu.

HRAD, KTERÝ NIKDY NESPÍ

Sanguis Domum není místo, kam někdo přijde a odejde živý.

Je to noční můra, která roste.

A pokud ji jednou spatříš...

Možná už nikdy nebudeš patřit světu, odkud jsi přišel.

LUNAMORTIS – KRVAVÉ SRDCE EZERATHU

Město, kde se temnota snoubí s věčností, kde rudá luna nikdy nehasne a nebe krvácí do nekonečné noci. Lunamortis je monumentem zoufalství, labyrintem gotických katedrál, věží a mostů, které se tyčí jako stíny dávno zapomenutých bohů. Zde se smrt nestává koncem, ale jen jinou formou bytí.

VZHLED MĚSTA

Lunamortis je městem vybudovaným z černého kamene, jehož povrch se ve světle krvavé luny leskne jako zlomené zrcadlo. Každá ulice je úzkým hadem dlážděným temnými dlaždicemi, na nichž se zrcadlí rudé odlesky oblohy. Budovy se klenou k nebesům s gotickou elegancí – štíhlé věže s ostrými hroty, okna v podobě vitráží, skrz které prosakuje jen tlumená záře. Stěny jsou pokryty reliéfy vyprávějícími příběhy těch, jejichž duše tu stále bloudí.

V ulicích se vznáší mlha hustá jako hedvábí, pohlcující kroky těch, kdo se odváží vkročit. Občas se mezi ní mihnou stíny—přízraky, které nikdy nenalezly klid. Lampy nesou plameny, které nehoří ohněm, ale rudým světlem, jako by v jejich srdci doutnal poslední výdech umírajících hvězd.

HLAVNÍ MÍSTA

• Chrám Ztracené Naděje

Katedrála, jejíž věže trhají nebe a jejíž zvony nezvoní—místo, kde se mrtví modlí za život a živí za zapomnění. Její vitrážová okna jsou z černého skla s rudými žilami, skrze které prochází světlo luny jako krev v kameni. Uvnitř se nachází oltář Smíření, kde kněží v temných rouchách provádějí rituály, aby pomohli duším přejít dál—pokud si to smrt přeje.

• Most Zasvěcení

Skleněný most z krvavého krystalu, který se klene nad propastí mlhy. Ti, kdo jím prochází, v jeho povrchu spatří nejen svou minulost, ale i svůj možný osud. Někteří se odvrátí hrůzou, jiní pokračují dál s vědomím, že nic, co je čeká, nemůže být horší než to, co zanechali za sebou.

• Rudá Nekropole

Pohřebiště města, kde jsou mrtví uloženi do krvavých sarkofágů – kamenných hrobek pokrytých černými runami, které vibrují temnou energií. Některé sarkofágy se neustále pohybují, jako by jejich obyvatelé stále dýchali, zatímco z jiných se ozývá tiché šeptání.

• Knihovna Tišících se Hlasů

Bezedný archiv ztracených vědomostí, kde jsou knihy napsány nejen inkoustem, ale i krví těch, kdo kdysi hledali odpovědi. Její chodby jsou nekonečné, police se táhnou do výšin tak vysokých, že jejich konce pohlcuje tma. Stránky se otáčejí samy od sebe, šeptajíce příběhy těch, kteří nikdy nenašli vykoupení.

• Dům Posledního Soudu

Budova, která se mění podle toho, kdo do ní vstoupí. Pro některé je to honosný palác s rudými koberci a zlatem zdobenými stěnami. Pro jiné je to pustá cela, v níž se odráží jejich největší strachy. Uvnitř sídlí Soudci Temnoty, kteří nerozhodují o vině či nevině—jen o tom, zda si duše zaslouží pokračovat dál, či zda bude navždy uvězněna mezi světy.

ATMOSFÉRA A ŽIVOT VE MĚSTĚ

Lunamortis není městem živých, ale ani mrtvých. Ti, kdo zde přebývají, jsou něco mezi—duše, které byly vytrženy z běžného koloběhu života a smrti. Město je v neustálém pohybu, jeho ulice se mění, budovy rostou nebo mizí podle vůle Rudé Luny, která je zde nejen světlem, ale i bytostí samotnou.

Zde se čas pohybuje jinak. Den neexistuje, pouze nekonečná rudá noc, v níž se mísí stíny a vzpomínky. Ať už je někdo do Lunamortis přivolán k vykoupení, k potrestání nebo prostě proto, že svět rozhodl, že zde má zůstat—jedna věc je jistá.

Odtud není návratu.

Tohle už má silnou atmosféru, ale můžeme to ještě víc prohloubit a zdůraznit vizuální i emocionální stránku města.

Nightwala – Město věčné noci

Atmosféra:
V Nightwale čas neplyne jako jinde. Krvavá luna trůní na obloze, zahalená černými mračny, která se líně pohybují jako prastarý dech samotného města. Hvězdy zde nejsou jako ve zbytku světa – září temně, jejich světlo je inkoustově černé, jako by samy pohlcovaly okolní záři. Ticho zde není prázdné, ale těžké, naplněné ozvěnami kroků, dávnými šepoty a občasným kvílením větru mezi úzkými uličkami.

Gothic-viktoriánská architektura – vysoké, štíhlé věže se špičatými střechami, jejich siluety se ztrácí v mlze. Budovy jsou postaveny z temného kamene, jejich okna zdobí krvavě zbarvené vitráže, které při svitu měsíce vrhají rudé vzory na ulice.
Mosty z černého železa – spojují budovy nad propastnými uličkami, působí jako pavučiny mezi věžemi. Některé jsou pokryty stříbřitými pavučinami, v nichž se třpytí krůpěje neznámé rudé tekutiny.
Karmínová mlha – líně se převaluje po ulicích, objímá nohy chodců a pohlcuje zvuky.
Plynové lampy s rudým plamenem – vrhají dlouhé, znepokojivé stíny, které se pohybují jinak než lidé.
Kovové brány a ornamenty – pokroucené vzory připomínající hady, křídla netopýrů nebo neznámé symboly, které jako by sledovaly každého, kdo projde kolem.
Krvavá obloha – připomíná trhlinu mezi světy, s rudými oblaky, které se pohybují jako živé.

Hlavní místa:

Katedrála Krvavé noci

Nejvyšší stavba města, jejíž gotické věže se ztrácí v nebi. Její zvony nezvoní, ale místo toho vydávají hluboký, pulzující tón, který rezonuje až do morku kostí. Vitráže zobrazují prastaré rituály, postavy s neznámými obličeji a rudé stíny, které se pohybují i bez světla.

Krvavá alej

Ulice, která jako by neexistovala stále na stejném místě. Vysoké domy se špičatými střechami občas mění své umístění, dveře se otevírají do jiných časů i světů. Stromy zde mají rudé kmeny a černé listy, jež šustí i bez větru. Někdy lze slyšet tiché kroky někoho, kdo by tam neměl být.

Krvavá promenáda

Hlavní cesta města, lemovaná vysokými černými sloupy. Mezi nimi se pohybují mlžné postavy, které se nikdy neobrací čelem. Ti, kdo poslouchají pozorně, mohou slyšet šeptaná jména – jména zapomenutých, zmizelých, možná těch, kdo zde byli kdysi a už nejsou.

Bezejmenné náměstí

Nejtemnější místo Nightwaly, kam světlo luny téměř nedopadá. Stojí zde jediná socha – vysoká postava s nečitelnou tváří, jejíž ruce ukazují pokaždé jiným směrem. Když se na ni někdo zadívá příliš dlouho, začne slyšet vzdálený smích nebo pláč.

Poslední varování

Nightwala není město, které vítá cizince. Je to místo, kde se minulost prolíná s přítomností, kde stíny žijí vlastním životem a kde každý krok může vést do něčeho, co už dávno nemělo existovat. Ale pokud se rozhodneš zůstat... možná si tě město samo zapamatuje.

Shadeheave – Město věčného soumraku

Atmosféra:
V Shadeheave nikdy nepřichází den. Obloha zůstává v nekonečném soumraku, zbarvená do temně rudých a fialových odstínů, jako by byla nasáklá krví zapomenutých bohů. Těžké černé mraky se převalují nad městem a občas z nich padá jemný rudý déšť, který nikdy nepromáčí kamenné ulice, jen je barví do temných odstínů. Hvězdy nad Shadeheave nejsou bělostné, ale černé, chladné a mrtvé, a jejich svit připomíná spíše prázdné oči než záři naděje.

Domy se tyčí jako gotické stíny minulosti – vysoké, s ostrými štíty a zašlými ornamenty, jejichž detaily jako by se neustále měnily. Zdivo je tmavé, popraskané, s hlubokými rýhami připomínajícími jizvy. Popínavé růže s černými okvětními lístky a karmínovou mízou se vinou po zdech, a když se jich dotkneš, zanechají na kůži šarlatové stopy, které nikdy zcela nevyblednou.
Kanály plné husté, neproniknutelně černé vody, v níž se odrážejí hvězdy, které ve skutečnosti neexistují. Když se na hladinu zadíváš příliš dlouho, můžeš zahlédnout vlastní odraz – ale ne takový, jaký bys očekával.
Náměstí je vydlážděné popraskanými černými kameny, na nichž se rýsují rudé skvrny, jako by nasákly dávno zapomenutými příběhy. Uprostřed stojí staré hodiny, jejichž ručičky se nikdy nehýbou – kromě okamžiků, kdy se blíží něco osudového. Pak se začnou pomalu točit pozpátku, jako by se snažily vrátit čas k okamžiku, kdy všechno bylo jinak.

Hlavní místa:

Divadlo Rudých nářků

Na první pohled působí jako opulentní viktoriánská budova s masivními červenými sametovými závěsy a černým mramorem, ale uvnitř… uvnitř je něco znepokojivého. Na prknech jeviště nestojí žádní herci – jen stíny, siluety bez těl, které se pohybují a hrají příběhy, jež nikdo nikdy nenapsal. Jejich hlasy šeptají v mrtvých jazycích a každé představení zanechává diváky s pocitem, že ztratili kousek sebe.

Tržiště Rudé mlhy

Zde se neprodávají obyčejné věci. Obchodníci se zahalenými tvářemi nabízejí pocity, vzpomínky a iluze – za správnou cenu si můžeš koupit euforii z dávno zapomenuté lásky nebo bolest posledního dechu umírajícího. Někdy však zákazníci zjistí, že prodali více, než zamýšleli, a odcházejí prázdní, beze jména a bez minulosti.

Archiv Zapomenutí

Obrovská gotická knihovna, jejíž regály sahají až do neviditelných výšek. Každá kniha v ní se neustále přepisuje – její obsah se mění, mizí a znovu objevuje, aby nikdy nebyl zapomenut. Když otevřeš svazek, můžeš v něm najít příběh, který jsi nikdy nečetl, ale přesto znáš, nebo svou vlastní minulost, jakou sis ji nepamatoval.

Shadeheave není jen město. Je to živoucí, dýchající bytost, jejíž ticho šeptá dávno zapomenuté pravdy a jejíž temnota tě obepíná jako sametový plášť. Zde neexistuje minulost ani budoucnost – jen nekonečný soumrak, v němž se realita láme jako odraz na hladině černých kanálů.

Xelbicht – Město tichých věží

Atmosféra:
Xelbicht je ponuré a tajemné město zahalené v goticko-viktoriánské atmosféře. Krvavá luna na rudé obloze vrhá tlumené světlo na vysoké věže, které se tyčí nad temnými ulicemi. Černé mraky se líně převalují a zakrývají oblohu, zatímco hvězdy nejsou bílé, ale hluboce černé, jako by byly dírami v samotné realitě.

Město působí opuštěně – ticho zde není jen přirozené, ale vynucené. Místní bytosti nikdy nemluví nahlas a hlasy, které zde kdysi zněly, se proměnily v ozvěny uvězněné v kameni. Ulice lemují starobylé sochy s vyhlazenými obličeji, které se zdají měnit výraz, když se nikdo nedívá. Mezi věžemi se táhnou nekonečná kamenná schodiště vedoucí k neznámým místům.

V jezerech, jejichž hladina připomíná tekuté rudé sklo, tiše plují černé labutě, které nikdy nevydávají žádný zvuk. Město je zahaleno ve stínu a jeho úzké uličky vypadají, jako by se samy od sebe měnily, vedoucí poutníky do neznámých koutů.

Hlavní místa:

Knihovna mlčenlivých

Obrovská knihovna, kde nelze knihy číst běžným způsobem. Místo toho se jejich příběhy vdechují, jejich vůně nesoucí vzpomínky a tajemství minulých generací.

Síně ozvěn

Místo, kde jsou uchovány všechny hlasy, které zde kdy zazněly. Šeptání minulosti se ozývá mezi sloupy, ale vlastní hlas zde nikdy neuslyšíš.

Astrální zrcadlo

Obrovské zrcadlo na obloze, které neodráží tento svět, ale jinou realitu. Někdy ukazuje věci, které se nikdy nestaly, a jindy obrazy, které tě sledují i poté, co se odvrátíš.

Xelbicht je město, kde se hranice mezi snem a skutečností ztrácí a kde se každé nevyřčené slovo stává součástí jeho ticha.

Calvenoch – Město umírajícího času

Atmosféra:
Calvenoch je město, kde se čas rozpadá. Minulost, přítomnost a budoucnost se zde prolínají, takže stejná ulice dnes vede jinam než včera. Nikdo zde nestárne, ale čas je stravuje jinak – někdy se jejich těla ztrácejí v prázdnotě, jindy se jejich vzpomínky rozpadají jako starý pergamen. Někteří se jednoho dne probudí a zjistí, že nikdy neexistovali.

Obloha je krvavě rudá, pokrytá těžkými černými mraky, které se téměř nehýbou. Místo hvězd na nebi blikají černé body, jako by byly prasklinami v samotné realitě. Z oblohy se snáší červený popel, jemný jako sníh, který se na dotek rozpouští v teplé mlze.

Gotické stavby s vysokými věžemi, na nichž tikají obří orloje. Jejich ručičky se pohybují proti směru hodinových ručiček, občas se zastaví, někdy se rozběhnou zpět.
Mosty vedoucí do míst, která už neexistují – někdy se po nich dá přejít, jindy se rozplývají ve vzduchu.
Ulice, které se mění – domy se posouvají, dveře mizí, schodiště vedou do prázdna.
Stíny tu nejsou jen absence světla, ale samostatné bytosti, pohybující se jinak než jejich původci.

Hlavní místa:

Krypta ztracených hodin

Hluboké sklepení plné rozbitých a zastavených hodin. Každé z nich sem bylo přineseno ve chvíli, kdy jejich majitel přestal existovat – nebo zapomněl, že kdy žil. Tikot zde neustále doznívá, i když už žádné hodiny neběží.

Tržiště zlomeného času

Pulsující srdce města, kde se obchoduje s časem. Můžeš si koupit ukradené vteřiny, minuty nebo dny, ale nikdy nevíš, odkud pocházejí. Možná je někdo právě teď zapomíná.

Palác věčných soumraků

Sídlo bytostí, které už nepatří do žádné doby. Jejich tváře se mění podle toho, kdy se na ně podíváš – někdy jsou mladé, jindy staré, občas se rozplynou docela. V paláci nikdy nepanuje den ani noc, jen nekonečný soumrak.

Calvenoch je město, kde se minulost ztrácí, budoucnost se rozpadá a přítomnost je jen prchavý okamžik mezi tím vším.

Každé z těchto měst je jedinečné a jejich atmosféra odráží jejich minulost i tajemné bytosti, které v nich přebývají. Jakmile se do jednoho z nich dostaneš, možná už nikdy nenajdeš cestu zpět…