Falmaroth – Pekelná říše
Obloha této říše je těžká, temná jako popel, černá s nádechy fialových září, které občas protnou rudé blesky. Mraky se hýbou jako živé bytosti, těžké a ztuhlé, praskající pod tlakem magie, která je ve vzduchu všudypřítomná.
Krajina Falmarothu je surová, popraskaná a rudě zbarvená, jako by pod povrchem tepal živý oheň. Země je šedá až černá, posetá žíhajícími oranžovými žilami lávy, které pulzují jako otevřené rány světa. Popel se snáší z nebe jako dešťové šupiny a šlehá vzduchem, jako by i vítr byl součástí pekla – pálí, spaluje a šeptá jména těch, kdo padli.
Lesy Falmarothu jsou divoké a mrtvé. Stromy mají kmeny jako černé sloupy, zkroucené bolestí, a jejich koruny září rudými listy, které připomínají krví nasáklé plameny. Ve stínech větví se tvoří fialové závoje, jež se mění podle pohybů mágů nebo démonů, kteří jimi procházejí.
Hory jsou vysoké, děsivé, vyčuhují z krajiny jako černé špičáky, špičaté a bezútěšné. Oranžové ohně se vznášejí okolo jejich vrcholů jako neklidné duše, a ze strmých úbočí stéká krvavá láva, která zasychá do rudě-černých krystalů.
Řeky v této říši nejsou z vody – jsou z roztavené magie, husté a tmavé, s plameny, které šlehají z jejich hladiny jako jazyky zatracení. Kolem řek se tvoří rudé výpary, a i vzduch je tam hutný, cítit sírou a zkaženou krví.
Oceány Falmarothu jsou jako živoucí oheň – černé vlny se převalují s rudými a fialovými záblesky, a každá vlna má v sobě moc zničit vše, co by se pokusilo vplout dovnitř. Nad hladinou planou oranžové plameny, a jejich hučení připomíná nářek duší lapených mezi světy.
Stavby a města jednotlivých ras Falmara jsou vrostlé do této krajiny – z obsidiánu, kostí, stínů a plamenné magie. Každé místo dýchá jinou esencí zkázy: někde je cítit chladný strach, jinde šílenství nebo dusivá moc. Barvy černá, rudá, fialová a oranžová se zde přelévají jako živé – nikdy neulpí na místě, ale pulzují v rytmu samotné říše.
Hrad Morthax – Temné srdce Falmarothu
Na samotném vrcholu Černé hory, obklopený zvlněnou mlhou rudého žáru, se tyčí Morthax, kolosální pevnost Nytheraxanů – vládců pekel. Vypadá, jako by byl vytesán z noci samotné, zformován z černého kamene, který není kamenem obyčejným, ale ztuhlou esencí zatracení, pohlcující světlo i zvuk. Morthax nevrhá stín – on je stínem, který padá na celou oblast jako závoj věčného podmanění.
Jeho architektura je děsivě přesná, symetrie zkázy: ostré úhly, gotické oblouky, věže, které se tyčí jako černé kopí, natažené k ohnivému měsíci plápolajícímu na nebi, jehož rudé světlo dává hradu fialový nádech, jako by se neustále nacházel mezi plameny a zapomněním.
Brána Morthaxu – monumentální, zčernalá ohněm, vyřezávaná ze zkarbonizovaného dřeva dávného světa, je orámovaná prastarými znaky, které se vzněcují rudě, kdykoliv se někdo přiblíží. Kovové zámky a panty hučí hlubokým, zlověstným tónem, jako by každé otevření bylo výdechem samotného pekla.
Vstupní síň je obrovská jako katakomby zapomenutého boha, se stěnami pokrytými runovými vzory, které žhnou v rytmu magie protékající podlahou. Každý krok v této síni zní jako dunění rozsudku. Ze stropu visí řetězy – ne na ozdobu, ale jako památka na ty, kteří padli a zůstali zde navěky uvězněni jako přízračné stíny.
Chodby hradu jsou klikaté a matoucí, záměrně vytvořené tak, aby zbloudili i démoni, kteří se zde narodili. Stěny jsou tvořené ze stlačeného kouře a kostí, podlahy z černého mramoru, který praská rudě pod tíhou magie. Plameny v pochodních zde nehoří běžně – jsou fialové, někdy oranžové, a v jejich tanci je možné spatřit vzpomínky na staré bitvy.
Trůnní sál je duší Morthaxu – temný chrám moci, kde se čas zastavuje. Stěny jsou lemovány sochami zkroucených entit, ztvárňující hříchy i slávu minulosti. Trůn sám je vytesán z jediného kusu černého krystalu, pulzujícího rudým světlem, jako by sám měl srdce. Kolem něj se vznáší závoje magie, vroucí vzduch je cítit po síře, krvi a zapečetěné moci. Oheň zde nikdy nezhasíná, jen mění barvy – jako emoce samotného vládce.
Okna jsou úzká, vysoká, z černého skla, skrze nějž rudý měsíc promítá fialovo-oranžové vzory na kamennou podlahu, jako by odhaloval tajemství skrytá mezi světy. Výhled z nich sahá přes celé pekelné pláně – lesy ohně, magmatické řeky, města démonů i stíny hor, které se nikdy nehýbou, ale neustále dýchají.
V hlubinách hradu se nachází síně tajemství, zapečetěné knihovny, mučírny, jejichž nářek se vrací ozvěnou v kamenných sloupech. Katakomby pod Morthaxem jsou nekonečné – domov pro démony minulosti, přízraky Nytheraxanů, kteří zradili, i duše cizinců, jež se pokusili vstoupit do této citadely bez slitování.
Morthax nejenže stojí nad Falmarothem, on je jeho páteří. Každý tep magie, každý řev ohně a každý šepot větru v této říši se zrcadlí v jeho zdech. Není to jen hrad. Je to živoucí trůn samotného pekla.
Azreth – Město zkázy (hlavní město)
Azreth není jen město – je to ožehnutá paměť světa, jehož srdce shořelo. Leží v trhlině země jako plamen v dlaních mrtvého boha. Z vrcholků věží až po nejtemnější sklepení je město pokryto sazemi, prachem a tichem přerušovaným jen výkřiky duší. Nad hlavou se vznáší ohnivý měsíc – jako planoucí oko, které nikdy nemrká. Obloha je šedá, těžká a dusivá, zřídka kdy se roztrhne a když ano, padá popel, nikoli déšť.
Budovy se tyčí jako spálené prsty ze země. Gotické stavby jsou zčernalé, zkroucené, některé polozřícené, ale stále majestátní. Vysoké věže s rudými vitrážemi, které vrhají krvavé světlo do ulic, připomínají kostely, vězení i mauzolea zároveň. Lucerny z rezavého železa visí na řetězech a slabě poblikávají v husté mlze, jako by i světlo se bálo úplně odhalit pravdu tohoto místa.
Ulice jsou z popraskané dlažby, v níž pulzuje slabé rudé žhnutí – jako by pod kameny proudila krev světa. Vzduch páchne sírou, popelem a dávno shořelými sny.
Hlavní místa:
• Chrám Ohně a Krve
Dominanta města. Tato mohutná svatyně z černého kamene připomíná zkamenělou bouři. Sloupy plápolají věčným plamenem, který nikdy nehasne, a uvnitř to dýchá jako plíce samotného pekla. V samém středu chrámu je oltář z rudého obsidiánu, kde podle legend pulsuje srdce padlého boha – obří krví nasáklá masa masa, která bije jen, když se blíží katastrofa.
• Náměstí Rudého Plamene
Rozlehlé náměstí z lesklé dlažby z červeného obsidiánu. Povrch pohlcuje světlo a zároveň ho jakoby vyzařuje. Uprostřed stojí monumentální věčný oheň, vysoký jako věž, jehož plameny někdy zformují tváře mrtvých. Lidé zde přicházejí modlit se, křičet – nebo shořet.
• Věž Posledního Kroku
Zkroucená, zešikmená věž stojí na okraji propasti zvané Hrdlo Světa. Věž je stará, její kameny jsou černé a hladké, jako by je někdo vyleštil utrpením. Ze schodiště, které se vine jako had, skákají zatracení, aby unikli svému osudu. Jiní jsou shazováni za zradu. Nikdo neslyší jejich pád – propast pohltí vše.
• Hřbitov Zrádců
Zkroucené náhrobky připomínají zkamenělá stvoření. Každý hrob vyzařuje slabé rudé světlo z puklin. Nápisy mizí a objevují se, jak se mění tváře těch, co jsou tam pohřbeni. Havrani zde nelétají – pouze sledují. Občas někdo tvrdí, že náhrobky šeptají jména živých.
• Alej Mrtvých Stromů
Dlouhá ulice lemovaná spálenými kmeny, bez listů, bez života. Kůra stromů je popraskaná, plná run a starých jizev. Větve se občas hýbou samy od sebe, a šepot v nich volá jména zapomenutých. Občas někdo strom obejme – a už se nevrátí.
• Zahrada Ohnivých Růží
Zarostlý dvůr plný růží z plamene, které nikdy neuvadnou. Jejich okvětní lístky hoří tichým rudým plamenem a trny jsou černé jako noc. Když se růže dotkne kůže, spálí nejen tělo, ale i vzpomínky. Místo slouží jako poslední útočiště pro zoufalé a básníky.
• Tržiště Pekelného Srdce
Chaotické shluky stánků ze dřeva zčernalého ohněm. Vzduch je plný výkřiků, šepotů a vůní, které nikdy nepatřily tomuto světu. Obchoduje se zde s bolestí, krví, vzpomínkami, hříchy i útržky snů. Každý prodejce má své tajemství – a každý zákazník zaplatí víc, než chtěl.
Balrath – Město křiku a bolesti
Balrath je surová rána ve tváři světa – město, kde se kůže a kov nerozeznávají, kde bolest není jen důsledkem, ale měnou i vírou. Obloha nad městem je trvale oranžová rudá, jako by se nikdy nezotavila ze spálených nebes.Vzduch je horký, těžký, páchne spáleninou a železem.
Architektura je brutální, masivní, tvořená z tmavého kovu, kamene a kostí. Budovy připomínají spíš tvrze než domy – zrezivělé železné výztuhy, ostnaté hroty na střechách, řetězy visící ze stropů i balkónů, jako by každá stavba mohla být kdykoli přeměněna v nástroj mučení. Ulice jsou popraskané a nerovné, často zalité směsí krve, oleje a špíny. Hluky kovu, sténání a dusivé dunění kováren zní nepřetržitě.
V Balrathu se žije ve stínech ohně. Každý kout má svou bolest, každý dům svůj příběh utrpení. Město nikdy nespí – jen lapá po dechu.
Hlavní místa:
• Chrám Ohnivého měsíce
Stojí na vyvýšeném útesu nad městem jako pozorovatel bolesti. Z vnějšku připomíná kovovou pevnost – jeho stěny jsou pokryté rytinami, které znázorňují smrt, pláč a oči vyhlížející nebe. Každý večer se rudý měsíc zjeví nad chrámem a jeho světlo prorazí strop do hlavního oltáře. Tam krvavé kapky "měsíčního deště" padají na obětní kameny. Říká se, že ten, kdo je omyt tímto světlem, získá sílu – ale ztratí něco lidského.
• Alej Trnů utrpení
Temná ulice, která spojuje trh s chrámem. Každých pár metrů tu visí železná klec – některé prázdné, jiné plné rozložených ostatků. Některé oběti stále žijí, kroutí se v bolestech, šeptají návštěvníkům příběhy o zradě, utrpení a šílenství. Zdi domů v aleji jsou pokryty ostnatým drátem, ze kterého občas teče krev – nikdo neví čí.
• Schody do podsvětí
Na první pohled nenápadný vstup mezi dvěma zchátralými budovami. Ale jakmile vejdeš, schodiště se vine dolů jako had, stále víc a víc, po spirále do hlubin, kde se stěny mění v lávové stěny, a vzduch začíná žhnout. Tady sídlí ti, kdo už nejsou lidmi – zmutované bytosti, strážci podzemí. Nikdo se nevrátil stejný.
• Hrobka Padlých
Rozsáhlé pohřebiště obehnané zrezlými ploty, podivně klikaté, jako kdyby se samo neustále měnilo. Každý náhrobek je vyryt jizvou, ne písmeny – bolest zde není zapisována slovy, ale řezem do kamene. Pod hrobkou je krytá síň, kde leží zbytky válečníků Balrathu, jejich zbraně i kosti ohořelé a zohavené.
• Řeka Křiku a bolesti
Temně rudá řeka, která protéká středem města. Nepřirozeně klidná na povrchu, ale uvnitř to vře. Šepoty z jejího toku jsou hlasité výkřiky těch, kteří se v ní utopili. Mosty přes řeku jsou zdobeny lebkami, řetězy a železnými nápisy, které varují: „Nepij. Neposlouchej. Nehleď dlouho.“
• Tržiště Zlomeného křídla
Zastřešené tržiště pod železnými oblouky, plné černých stánků, stínů a šepotů. Zde se obchoduje s věcmi, které nikdo nechce jmenovat – orgány, ukradené duše, rituální zbraně, otroctví ducha i těla. Kupci nemluví. Kupci zaznamenávají bolest – a směňují ji za sílu, moc nebo pomstu.
Thyros – Město magických rituálů
Thyros dýchá mlhou a kouřem – město, kde nikdy nepřestává šeptat temnota a kde obloha hoří jako popelavá kůže bohů. Vysoko nad věžemi se klene ohnivý měsíc, rozžhavený do ruda, s puklinami, z nichž vytéká světlo připomínající krev. Obloha je posetá trhlinami fialového plamene a těžkých šedých mraků, z nichž prší jiskry místo vody.
Vše je zalito podivným světlem – černé stíny tančí po stěnách budov, oranžové plameny krouží kolem run vyrytých do kamene, rudé záře se odrážejí v oknech z olovnatého skla a fialová elektřina praská ve vzduchu. Kamenné ulice zčernalé časem a popelem vedou do míst, kde se realita třese pod tíhou magie.
• Chrám Hříchů
Stavba vyrobená z temného kamene, ve kterém pulzují slabé červené žíly – jako kdyby samotná stavba měla srdce. Uvnitř pětice síní voní kadidlo, hniloba a zapomenuté touhy. Na stropě visí lustry z kostí, každý z nich hoří fialovým plamenem, který nevrhá žádný stín.
• Studna Zatracení
Zakletý kruh uprostřed města – lemovaný ornamenty z černého kovu a oranžových krystalů, které pomalu doutnají. Hlasy z hlubin jsou naléhavé, někdy smutné, jindy svůdné. Když měsíc stojí vysoko, jeho ohnivé světlo dopadá na okraj studny a rozžhaví ji do ruda.
• Ulice Popela a Síry
Chodník se tvaruje podle kroků a emocí – černé kameny pálí, když se jimi prochází hněv, a šednou pod tíhou viny. Zdi jsou živé – fresky z kouře se pohybují, zhmotňují příběhy minulých rituálů a krvavých dohod. Fialová mlha stoupá z kanálů, pálí oči i duši.
• Náměstí Pád Nebes
Pod rozervanou oblohou stojí obelisky, jejichž špičky míří ke hvězdám, které už neexistují. Zem je pokryta šedým popelem a zčernalými pečetěmi. Když padne ticho, je slyšet, jak ohnivý měsíc šeptá jména zapomenutých bohů.
• Obchod Magických Rituálů
Fasáda je šedá a černá, těžká závěsy oranžového sametu zakrývají okna. Uvnitř panuje rudé šero, předměty ve vitrínách pulzují vlastní vůlí. Obchodník se neukazuje celý – jen ruce, jen oči, jen úsměv. Za rituál můžeš zaplatit čímkoli – jen ne tím, co jsi ochoten dát.
Krethos – Město ztracených vzpomínek
Krethos leží pod černou oblohou, kde místo hvězd plují rudé a oranžové mraky, připomínající planoucí popel starých světů. Vysoko nad nimi visí ohnivý měsíc – obrovský, praskající žárem, z jehož puklin unikají proudy světla jako roztavený kov. Občas nebem projede fialový blesk, jehož světlo zůstává na okamžik otisknuté na víčkách i duši. Blesky neudeří, jen zpívají – starý jazyk, který rozumí jen vzpomínky.
Město samotné je jako zrcadlo pro ty, kdo ztratili sami sebe. Gothic-victoriánská architektura – vysoké věže, špičaté střechy, úzká okna s vitrážemi a okenicemi, co se zavírají samy, jakmile se přiblíží cizinec. Ulice prorůstá mlha, která se drží při zemi jako hladový duch, a v jejích záhybech se občas zableskne obličej – ale nikdy ne tvůj.
Hlavní místa:
• Chrám Ztracených vzpomínek
Monumentální, ale ztichlý chrám z černého kamene. Vstupem projdeš jen jednou – dovnitř vejdeš sám, ale sám ze sebe odejdeš. Stěny jsou hladké jako zrcadla, avšak nic neodrážejí. Ozvěna zde nemá hlas, jen myšlenky. Uprostřed visí obrovská svíce z bílého vosku, která nikdy nehoří – a přesto pálí.
• Náměstí Ztraceného světla
Široké, opuštěné prostranství. Uprostřed trčí sloup světla, který nevrhá stín. Kolem něj jsou prázdné lavičky, vždy čisté, vždy připravené – a vždy opuštěné. Někdy je slyšet dech, přestože nikdo nesedí. Náměstí voní po starém pergamenu a prázdné naději.
• Věž Hodiny plamene
Věž postavená z černého kovu, jejíž vrchol krášlí hodiny, jejichž ručičky se nepohybují v čase, ale ve vině. Každé jejich tiknutí připomíná rozhodnutí, které už nelze vzít zpět. Místo cinkání bije z věže hluboký výdech – jako by sama věž litovala.
• Jezero Pekelných nářků
Tmavá voda, v níž se nikdo neodrazí. Voda se nehýbe – a přesto z ní stoupá tichý pláč, jako by někdo pod hladinou šeptal jména zapomenutých milenců. Když měsíc stojí nejvýš, hladina zčervená a na jejím okraji se rozpadá prach času.
• Ruina Sídla Ebon
Rozpadlé sídlo staré šlechty, jejíž jména už nikdo nezná. Zdi porostlé trním, okna zazděná a vstupní brána vždy pootevřená – jako ústa připravená k poslednímu výkřiku. Zevnitř se ozývá šepot šatů, které už nikdo nenosí. Ticho tu má ostny.
• Archiv příběhů
Rozsáhlá knihovna, jejíž regály jsou vyšší než samotné věže města. Svitky se samy odvíjejí, čtou nahlas své obsahy – a zároveň vstupují do čtenáře. Každý příběh, který přečteš, čte tebe. Někdy tě pozná víc, než bys chtěl. Písmo mění tvar podle emocí a když se bojíš, stránky tečou jako krev.
Celý Krethos je živoucí melancholie – město, kde se nechodí dopředu, ale jen zpátky. A i to jen ve vzpomínkách, které nejsou tvé.
Farnith – Město neúprosnosti
Pod věčně potemnělou oblohou, kde slunce zapomnělo existovat, se rozprostírá Farnith – město z kovu, krve a neochvějného řádu. Nebe zde nikdy nezáří modře. Místo toho se nad městem valí husté mraky v odstínech ohnivě oranžové a fialové, jako by samotné nebe hořelo a hněvalo se na existenci, kterou pozoruje. Vysoko nad věžemi z černého kamene září mohutný ohnivý měsíc, jehož povrch vypadá jako plápolající magma. Červené blesky křižují nebesa v nepravidelných úderech, doprovázené duněním, jež otřásá gotickými věžemi a viktoriánskými stavbami lemujícími stínem zalité ulice.
Každý dům zde připomíná hrobku. Kovové ornamenty, hroty, vitráže znázorňující utrpení a moc, vysoké arkýře, věže zakončené dračími hlavami. Vzduch je těžký, nasáklý sírou a popelem. Ulice jsou dlážděné černým kamenem, lesklým a kluzkým od deště, jenž jako by se nikdy neodpařil. V dálce zaznívá zvuk kovu tříštícího kámen – zákon Farnithu se právě znovu uplatňuje.
• Náměstí Ďábelského kříže je srdcem města – tam, kde stojí převrácený černý kříž zachvácený věčným plamenem. Ze středu tohoto symbolu stéká hustá rudá krev, prorážející dlažbu a vpíjející se do hlubin. Okolo něj se shromažďují ti, kdo hledají trest, pomstu… nebo jen pravdu, která bolí.
• Aréna Ohně a Meče dýchá násilím. Obklopená kovovými trny, její stěny jsou nasáklé potem, krví a slávou těch, kdo zde zvítězili – i těch, kdo padli. Meč zde není jen zbraní – je zákonem, osudem i vyřčeným ortelem.
• Ruiny paláce Mortenis se tyčí jako varovný prst minulosti. Opuštěné sídlo tyranů, jehož zdi stále drží popravené erby a udušené výkřiky těch, kdo v něm kdysi žili. Temnota v jeho síních není jen nepřítomností světla – je živá.
• Lávová jezera poblíž města tvoří přirozenou hranici s podsvětím. Bublající žár osvětluje obličeje ztracených duší, které se vznášejí nad hladinou, šeptajíce jména těch, kdo je zradili.
• Most Skřížených mečů vede přes propast, do níž padá ten, kdo pochybuje. Každý krok po chladném železe zní jako ozvěna minulých bojů – jako připomínka ceny za moc, kterou Farnith nikdy neskrývá.
Xaloth – Město Temných Tajemství
Ztracený mezi propastmi času, v hlubinách, kam nesahá ani božské světlo, leží Xaloth – město bez duší, kde i stíny mají vlastní úmysly. Xaloth není postaven. Xaloth vyrostl – z bolesti, z odloučení, z dávného slibu zapomnění.
Jeho panorama je výkřik šílenství, rozpínající se do všech stran jako nekonečný záchvěv zmaru. Věžovité struktury se zvedají z temnot jako spálené kosti prastarého kolosu – křivé, popraskané, bez jakéhokoliv řádu. Některé budovy připomínají ztuhlá těla obrů, zaklíněná navěky do sebe, jiné zas stékají jako vosk, jejich stěny se zdají roztékat pod vahou věčnosti.
Obloha nad Xalothem je věčná a nehybná, přesto v neustálém pohybu. Fialový smog a rudé výpary se přelévají jako oživlá mlha, stékají po okrajích střech a tvarují se do pařátů, křídel a očí. Někdy je vidět obrys čehosi obrovského, co klouže za mraky, ale když se zadíváš příliš dlouho, ztratíš schopnost pamatovat si vlastní tvář.
Nad tím vším trůní Ohnivý Měsíc – rozpraskaný, zčernalý kotouč planoucí nenávistí. Nevrhá světlo, ale vypaluje stíny do země tak hluboko, že je nelze setřást. Jeho záře mění barvy podle toho, co si přinášíš: rudou pro ty, kteří přišli s hněvem, šedou pro ty, kteří přišli hledat, a černou pro ty, kteří již nic nemají.
Xaloth není město, ale živá past.
Jeho ulice se mění s každým krokem. Budovy nemají jména, jen emoce – Zmar, Hněv, Lítost, Ticho. Fasády jsou pokryté ornamenty, které připomínají kůže – některé pokryté černým kovem, jiné dřevem, které krvácí, když ho poškrábeš. Některé domy šeptají tvé myšlenky dřív, než je stihneš vyslovit, jiné ti je vrací zpět pokroucené a cizí.
Okna nikdy neodrážejí to, co je venku. Místo toho ukazují místa, kde jsi kdysi selhal. Jsou to zrcadla duše, i když žádná duše tu už nezbyla. Dveře se neotvírají ven, ale dovnitř do sebe – a pokaždé vedou jinam. Někdy do schodiště vedoucího vzhůru po staletí, jindy do místnosti plné prachu, který pláče.
Mosty vedou přes nicotu, do ulic, které se pohybují jako jazyk mezi zuby. Někdy zmizí úplně. Ulice jsou poseté nepopsatelnými znaky, vyryté do dlažby. Když na ně stoupneš, slyšíš výkřik toho, kdo se tu ztratil dřív než ty.
Hlavní místa:
• Sídlo Melenach
Obrovský chrám ve tvaru spálené koruny. Jeho sály se zdají být nekonečné, ale každý krok tě vede zpět ke vstupu. Zdi jsou tvořeny ze vzpomínek na zrady – ne tvých, ale cizích, které tě přesto bolí. V jeho středu visí rudý oltář, pulzující jako srdce. Nikdo ho neuctívá, ale on přesto soudí.
• Náměstí Chaosu duše
Zde čas přestal fungovat. Sochy bez očí tančí v rytmu neexistující hudby, který slyší jen ti, kdo litují. Dlažba se mění podle pocitů – můžeš kráčet po peří, nebo po střepinách. Zde se stíny oddělují od svých nositelů, i když žádný z nich není člověk.
• Lázně Ohně
Stěny z krvavě rudého kamene, bazény vroucího neznámého tekutého kovu, nad kterými se vznáší pára s vůní spálených vzpomínek. Návštěvníci lázní neodpočívají – křičí v naprosté tichosti, zatímco se rozplývají. Každý, kdo zde ponoří prst, ztratí jméno.
• Knihovna Temných textů
Věž bez konce, stoupající i klesající zároveň. Regály se kroutí jako hadí těla, svitky šepotají, než je vůbec otevřeš. Některé knihy mají vazy z vlasů, jiné z kůže, která je ještě teplá. Čtení je rituál bolesti, a každé slovo má svou cenu.
• Ulice do Nikam
Věčná cesta lemovaná lucernami, které svítí jen těm, kteří ztratili smysl cesty. Každý krok je hlasitější než ten předchozí, přesto se nikdy neposuneš. Zdi domů po stranách se naklánějí blíž a blíž, dokud tě nezačnou dusit samotnou přítomností.
• Labyrint Prázdnoty
Neexistuje mapa, neexistuje střed. Jen šepoty stěn, které opakují tvé myšlenky v jiných jazycích. Místnost bez stínů – protože ty jsi už žádný nezbyl. Ti, kdo sem vstoupí, nejsou nalezeni – ale někdy jsou slyšeni.
V Xalothu nežijí lidé.
Nikdy tu nebyli. Byli zapomenuti, vymazáni. Město samo je pamětí na to, co tu mohlo být. Každý kámen je pohledem. Každý stín je svědkem. Každé ticho – výčitkou. A pokud někdo přece jen projde jeho branou... už nikdy nebude sám. Ani sám sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat