Obsidiayue – Říše krvavé věčnostiTicho zde není prázdnotou, ale šepotem mrtvých.
V této říši, kde noc nikdy neskončí, se nebe třese pod tíhou krvavé oblohy, rozpárané černým měsícem, který září chladným, beztělesným světlem. Černé hvězdy planou na tomto nebi jako spálené oči bohů, kteří kdysi shlíželi na tento svět, ale dávno se odvrátili. Jejich světlo nevede k naději – jen k hlubší temnotě, k věčné noci, která nikdy neodpouští.
Pod touto oblohou se rozprostírá nekonečné moře krve. Jeho rudé vlny se líně převalují, pomalé jako dech umírajícího, jeho vůně je těžká, železitá, pronikající do plic jako šeptaná kletba. Z jeho hlubin vyvěrají řeky krve, které se proplétají černou krajinou jako žíly tohoto umírajícího světa. Jejich tok je klidný, ale nikdy neutichající – věčný tok zmaru, který nemá počátek ani konec. A tam, kde se tyto řeky propadají do temných hlubin, vodopády pukají z útesů jako trhliny v samotném bytí, rozstřikující rudé kapky na skály, které nikdy nepohltí nic jiného než krev.
Na těchto skálách, ostrých jako zlomené dýky, se tyčí paláce z černého obsidiánu, jejich věže připomínají kostelní zvony, které nikdy nezazní, a jejich gotická architektura se zvedá k nebi, jako kdyby se snažila prorazit těžkou oponu věčnosti. Tenká okna, orámovaná mramorovými tesáky, září temným světlem – světlem, které nepochází z ohně, ale z něčeho hlubšího, ze stínů, které se nikdy nepřestanou hýbat. Kolem těchto sídel se kroutí krvavé révy, jejichž trny nejsou jen ostré, ale žíznivé, a které svými dlouhými šlahouny objímají stěny jako hroby milenců, kteří se nikdy neodloučí.
Obsidia, srdce říše, je město tichých kroků a zamlklých úsměvů. Uličky z černého mramoru vedou mezi viktoriánskými lampami, jejichž světlo je bledé jako smrt sama. Po těchto cestách kráčejí postavy v dlouhých kabátech a šatech, jejich bělostná pleť kontrastuje s rudým třpytem jejich očí. Z dálky se nese zvuk vran a havranů, jejichž křídla se třpytí jako popel vyhaslých hvězd. A nad hlavami těch, kteří zde bloudí, se nesou netopýři s rudými zorničkami, jejich tichý let je posledním výdechem mrtvých, kteří se nechtějí nechat zapomenout.
Ale tam, kde končí město, kde se stíny prodlužují a světlo umírá, se rozprostírají nekonečné hřbitovy Obsidiayue. Zde hroby nejsou jen místem odpočinku – jsou věčnými vězeními, jejich mramorové desky popsané jmény, která nikdo nevysloví, aby je neprobudil. Mezi nimi se tyčí sochy andělů bez očí, jejich ruce natažené v prosbě, která nikdy nebude vyslyšena. A tam, kde se vítr ztrácí ve vlastních ozvěnách, mezi náhrobky se vznášejí červené lampiony s černým plamenem. Jejich rudé hedvábí se pohupuje ve větru, ale jejich plameny se nikdy netřesou – hoří jako hladové duše, které nikdy nenajdou klid.
Tento hřbitov není jen místem mrtvých – je zrcadlem minulosti, které nikdy nepraskne, nikdy nevybledne. Každá černá růže, která zde roste, v sobě drží vzpomínku na lásku, která byla ztracena, a každý nádech, který zde padne, je těžký jako polibek smrti.
Obsidiayue tě spoutá – ne řetězy, ale samotnou svou existencí. Je to říše, která tě přijme, ale nikdy tě nepropustí. Každý, kdo sem vstoupí, je navždy její součástí. Každá slza, každá kapka krve, každý šepot v temnotě se stane součástí tohoto věčného, gotického, krvavého snu, který se nikdy nerozplyne.
